Řecko - 1000 mil s karavanem

Přinášíme Vám několik osobních zkušeností z rodinné dovolené s naším karavanem, kterou jsme chtěli přežít někde u moře. Dovolenou nikdy nezvyknete plánovat a vždy se rozhodujeme na poslední chvíli.Tentokrát jsme váhali mezi Chorvatskem a Řeckem, no a když se blížil čas dovolených, museli jsme se rozhodnout. Volba padla na Řecko už i proto, že není tak precivilizované a ceny v táborech jsou v Řecku o 50 - 60% nižší než v Chorvatsku, kde noc v kempu vycházela pro pět  lidí na 2 000 Kč. Někde na trávě pod stromem a ve vlastních peřinách se nám to zdálo trochu hodně a tak jsme nenasytné Chorvatsko raději odsunuli na neurčito.

Poloostrov Sithonia

Jako destinaci jsme si vybrali severní Řecko, poloostrov Sithonia. Je to prostřední prst poloostrova Chalkidiki. Už dávno jsem si ho předběžně vyhlédl. Cestu jsme už jednou absolvovali, když jsme cestovali na Thassos, ale tentokrát byla změna v tom, že jsme tahali za sebou i náš velký karavan. Jak jinak, přetížený. Samozřejmě, počítali jsme s tím, že cesta nás vyjde dráž na poplatcích za dálnice a náš Chevroletík a apetit jeho třílitrového šestiválce si také požádají své, ale v konečném důsledku jsme se nemuseli vázat na žádnou cestovku a ani si hledat ubytování a nikomu a ničemu se přizpůsobovat. A přestože jsme od domova daleko, i tak jsme tak trochu doma a zejména ve svém. Vzali jsme sebou zásobu minerálky, protože ze zkušenosti z minulých cest na Balkán víme, že tam minerálka je jako neperlivá pitná voda a je dost drahá. Vzali jsme i zásoby trvanlivých potravin a zapnutou plnou ledničku, protože do karavanu se toho dost vejde, protože má spoustu úložného prostoru: 3 KW elektrocentrálu, 15-barový kávovar, různé nářadí a dokonce i vrtačku. Člověk nikdy neví.Pak jsem tŕpol, že kdy mi praskne některá z pneumatik na karavanu. Nestalo se. Naše velké rodinné auto Chevrolet Lumina APV má už jako svůj věk, tak i své kilometry no a více než třílitrový motor. Prebrázdili jsme s ním už skoro celou Evropu a nikdy nás nezklamalo. Projevili jsme mu důvěru i tentokrát. Vyrazili jsme v sobotu někdy před večerem ze západního Slovenska, kolem Budapešti a pokračovaly po dálnici na Szeged. V noci jsme neplánovali cestovat, však máme kde spát. Karavan máme velmi dobře vybaven, a tak jsme první noc strávili na odpočívadle v Maďarsku před srbskými hranicemi, a věru jsme museli nad ránem i přitápět. Asi jsme trochu udělali chybu, že jsme se snažili zajet co nejblíže k srbským hranicím, neboť tam byly odpočívadla beznadějně obsazeno. Měli jsme to zapíchnout dříve, minimálně 50 km před Srbskem, tam se ještě dalo. Zřejmě všichni projíždějící rekreanti přemýšleli podobně a všichni jsme se nahrnuli těsně před hranice. Nakonec se nám podařilo kolem 23 hodiny s naší 12 m dlouhou soupravou přece jen zaparkovat, ale museli jsme ji rozpojit a potlačit, ale vyspali jsme se nakonec v pohodě. V neděli ráno nás navigace zlákala do hypermarketu Cora v Szegedu, což je asi 5 km od dálnice.Čerstvé pečivo, raňajočky jako doma, rozcvička a jde se dál. Srbsko i Makedonii jsme chtěli projít za jeden den a další noc spát v Řecku. Na hranicích nebyly žádné problémy, akorát se tam chtěli přesvědčit, zda nejsme nějaká emigrační agentura a přelezli nám karavan, zda někoho nepasují. Přes Srbsko nás čekalo něco přes 585 km a s obytným přívěsem jsme byli omezení na 80 km rychlost za hodinu, přestože náš velký motor nejlépe táhne kolem stovky.




Rozhodl jsem se rychlost dodržovat. I zde platilo americké staré známé pořekadlo ušetřený dolar, nejlevnější vydělaný dolar, tak jsem vydělal já a ne srbští policisté.Ostatně ani jsme je pořádně neviděli. Cesta byla v pohodě, na zastávky jsme si vybírali jen čerpací stanice OMV a SCHELL, ale oproti cestě před čtyřmi lety, když jsme jeli na Thassos, se situace zlepšila a podstatně. Neměli jsme ani nejmenší pocit nebezpečí.Asi jako u nás. Poměrně slušná úroveň, přijatelné ceny i na stravu. Jen Arabové své pikniky rozprostírali na odpočívadlech na zemi mezi auty.Bylo to z našeho pohledu dost neobvyklé a nechutné, protože to bylo přesně tam, kde se rýsovaly páchnoucí biologické mapy s přesně identifikovatelným původem. Na jiných pumpách jako OMV nebo SHELL vybírali za WC 1/2 € a některé byly velmi zanedbané. Cestou vedle dálnice jsme viděli spoustu hořících smetišť a porostů, jako kdyby Srbové neměli na práci nic jiného, ​​jen všechno vypalovat. Souvislá kouřová clona nám překážela nejvíce a chvílemi jsme měli pochybnosti, zda tam válka vůbec skončila. Jako kdybychom procházeli frontovou linií. Ceny PHM jsou v Srbsku regulovány státem, a tak jsou všude úplně stejné. Mýtné za dálnici jsme platili asi o 30% vyšší kvůli karavanu. Celé Srbsko i Makedonii jsme prošli s krátkými přestávkami bez problémů. Všechny poplatky jakož i ceny PHM souhlasily s údaji uvedenými na recko-autem.cz. Asi kolem 23. hodiny jsme zaparkovali v Makedonii asi 50 km před řeckými hranicemi na krátký odpočinek a následně jsme přešli do Řecka krátce po půlnoci. Na první pumpě jsme auto odstavili, že jdeme spát, no a nedalo se. Velmi silný zápach močoviny a fekálií v nás budil dojem, že asfalt na parkovišti si teritoriální označkoval každý řecký samec. Ne nedalo se, opravdu. Štípaly nás oči a už po krátké chvíli nás napínal natolik, že jsme se jednohlasně rozhodli pokračovat dál směrem na Thessaloniki. Asi po 30 km na parkovišti jedné čerpací stanice jsme přespali a ráno kolem 9. hodiny jsme si dali snídani, kafíčko, ranní hygienu a svěží a zároveň sladce vyživující jsme pokračovali v cestě.Překonali jsme přes velký kopec v Soluni a někdy po poledni jsme bez problémů dorazili na Sithonia. Teploměr ukazoval 39 ° C. My jsme se rozhodli pro východní stranu poloostrova a postupně vystřídat několik míst až po městečko Toroni. Doma jsme si předem připravili z internetu informace o tom, kde a co a kam na poloostrově, a tak jsme se ocitli na pláži ve Vourvorou ​​na Karidi beach. Stálo tam hodně karavanů a žádný kempink, a tak jsme se přidali. Karidi beach je nádherná pláž, písek obsahuje třpytivé částečky asi slídy, zkrátka nevím, ale ve slunečních paprscích se to všechno neskutečně třpytilo jako v pohádce.




Třpytivé částečky nám zůstávaly nalepené na kůži i plavkách. Když jsme vyšli z vody, třpytily jsme se jako mimozemšťané. V souvislosti s tím, že tam bylo mnoho italských karavanů a Italové svůj temperament předváděli dlouho do noci, jsme pochopili, že to není místo pro nás a ráno jsme se rozhodli jít dál, na jiné rajské místo. Prodírajíc se několika stády pasoucích se koz, překonává množství serpentin, převýšení a nádherných scenérii, užívajíce si prvenství.V kolonách, jsme se dostali do městečka Sarti.. Cestou jsme potkávali mnoho sjezdů scházejících po prašných cestách dolů k moři a jistě na krásná místa, ale s naším velkým karavanem jsem se tam neodvážil, protože jsem si nebyl jistý, jestli se s ním po strmé a prašné cestě dostanu zpět na hlavní cestu.Rozhodli jsme se raději neexperimentovat. V Městečku Sarti hned na začátku stojí velký žlutý supermarket. Dostane se tam vše včetně čerstvých potravin, no a tam nám jeden polský karavanista poradil  pjonknunké mjostečko . Vrátili jsme se asi 5 km zpět na neskutečně krásnou Portokali beach, známou také jako Orange beach. Je to jedno z nejkrásnějších a nejromantičtějších míst, jaké jsem kdy viděl. Velmi čistá a průzračná voda na bílém písku mezi bílými skalami v mnoha odstínech krásné modré barvy. Na pravé straně je velká socha mořské panny a socha přikované mýtické postavy s dravým ptákem a jakási menší nudapláž. Nudisté ​​se mísily z nenudistami a nikomu to nevadilo a nikdo nikomu nepřekážel.Cestovní kanceláře název Orange beach zdůvodňují oranžovým pískem, ale to není pravda. Podle místních tam kdysi ztroskotala loď s pomeranči. Každé ráno tam vychází sluníčko zpoza mýtické hory Athos a je to velmi krásný pohled. To místo nás chytlo natolik, že bychom tam nejraději zůstali navždy. Každý den tam na půl hodinu zastavovali výletní lodě asi 100 m od břehu a vozili skokany do vody. Z lodních reproduktorů bylo slyšet maďarské a české tóny. Na Portokali (Orange beach) jsme potkávali spoustu stanujících Řeků, Maďarů a karavanujícich Italů.

Zákaz stanování a kempování.

Je všeobecně známé a propaguje se, že v Řecku je přísný zákaz stanování a kempování ve volné přírodě mimo vyhrazených kempů, našel jsem to před cestou na internetu, ale pravda je někde uprostřed. Vypadá to tak, že Řekové rozlišují kempování a parkování. Všimli jsme si, že i Italové jsou si toho asi vědomi, neboť stůl se židlemi sbalili, jakmile dojedli. Před karavanem měli jen pantofle a mohli kdykoliv odejít. I my jsme se rozhodli pro stejný způsob. Parkování přes den nebo v noci, to se nerozlišuje. Údajně to policisté občas řeší, ale my jsme měli klid, stejně jako všichni Češi a Maďaři, které jsme potkali s karavany. Celkem klidně jsme několik dní zůstali na Oranžové pláži a bylo nám tam neskutečně nádherně. Na jeden den jsme si půjčili skútry a najezdili jsme kolem 200 km. Cena byla 12 € za motorku na den.Mysleli jsme si, že najdeme hezčí nebo stejně pěkné místo a zase se přestěhujeme, ale nenašli jsme. Zvláštností je okolí Kriaritsi. Někdo tam před lety začal budovat jakýsi megalomanský projekt. Na rozloze možná 10 kilometrů čtverečních jsou kompletně vybudovány desítky kilometrů perfektních asfaltových silnic, krásné parkoviště s obrubníky, různé schodiště a k tomu všemu vodovodní a hydrantový rozvod, kanalizace, elektrorozvody i s rozvaděči. Zkrátka v tom nedostupném a divokém terénu vysoko na skalách nad útesy a panoramaty to muselo stát obrovské peníze a nyní se tam pasou kozy a všechno to chátrá a podmýlá to dešťová voda. Prozkoumali jsme to na motorkách a děcka měli z toho nezapomenutelné zážitky.Zajímavá a velmi pěkná a romantická je i pláž Kalamitsi, Sikia a pirátský záliv Porto Koufo, který je největším přirozeným zálivem Středomoří, kam se dá vplout z moře.Mne to tak trochu připomínalo severské fjordy a také voda tam byla dost studená.




Za zmínku stojí snad jen fakt, že i my jsme pocítili, že naše eura měli přece jen jinou hodnotu než německé, i když jsou možná těžší vydělané. V Sarti jsme si u Angela rezervovali tři skútry na ráno. Zaplatili jsme celou částku a dali je stranou jako zarezervované. Ráno nás však čekalo překvapení, že nám Angelo dával úplně jiné, ošoupané a vylágrované motorky. Měl tam česky hovořícího chlapce, který nám řekl, že tam byli Němci a Angelo jim naše již předplacené skútry dal. Němci jsou Němci a mají přednost. Asi to už další komentář nepotřebuje. O kulturní a hygienické úrovni relevantní půjčovny, jakož i její majitele by se dalo hodně mluvit, ale nebylo by to asi nic povzbudivé. Poloostrov Sithonia je krásný, ale je tam poměrně výrazný nedostatek vody a pitné už vůbec s porovnáním například s ostrovem Thassos, kde z kohoutků teče pitná voda a na všech plážích i v divočině se dá osprchovat. Na celé východní straně Sithonie jsme nenašli ani na jedné pláži sprchy ze sladkou vodou. Moře bylo všude nádherné a čisté, příroda však velmi trpí nedostatkem vláhy. Viděli jsme spoustu kozích farem, jakýchsi salaší, a mnohé asi tak na úrovni středověku. Až sem asi EU nesahá. U nás  
by hygienici okamžitě zasáhly a byli by o tom plné zprávy. Dovolená s karavanem má své nepopsatelné kouzlo nezávislosti. Kdo to zná, ví o čem mluvím. I na Chalkidiki a v jejich blízkosti je mnoho různých archeologických památek a zvažovali jsme, zda je navštívit nebo ne, ale při 39 až 40-stupňových vedrech jsme z pochopitelných důvodů dali přednost nádherné a osvěžující vodě Egejského moře. Možná za zmínku stojí několik zkušeností ze zpáteční cesty. V Řecku je neděle skutečnou nedělí a že prý za to mohou popové z Athosu. Přišli jsme na to, když jsme domů vyrazili právě v neděli. Všechno bylo zavřeno. Na Sithonii ještě v turistické oblasti jsme našli cestou jeden otevřený obchod.Přesně takový jako u nás, jen na výrobcích byly ty jejich nemožné řecké hieroglyfy. Plánovali jsme zastavit a nakoupit v Carrefouru v Soluni.Je to hned vedle dálnice a dá se tam v pohodě odbočit. Jenže bylo zavřeno.Po celém úseku silnice asi 150 km od poloostrova Chalkidiki přes Thessaloniki a skoro až k Makedonským hranicím nebyla otevřena ani jedna benzinka. V rezervě jsem měl 5 litrový kanystr benzínu pro každý případ a už jsem si myslel, že ho musím použít,ale asi  po 20 km před Makedonií byla jedna otevřená tak jsme si oddechli, ale do té doby nám nebylo dvakrát veselo.

Mezi Řeckem a Makedonií

Na hranici je duty free zóna. Vyplatí se zastavit. V Makedonii na jedné benzínce asi 8 km před městečkem Veles jsme se rozhodli přenocovat. Pumpaři jsem dal dvě plechovky piva, aby nás v noci hlídal. O tom, že tam můžeme v pohodě a bezpečně přenocovat nás ujistil tak přesvědčivě, že až ráno kolem 8 hodiny mě svou charakteristickou výmluvností vzbudil jeden makedonský osel, jehož tam někdo brzy ráno uvázal. Pumpař nás nasměroval do městečka Veles, že tam si můžeme nakoupit čerstvé pečivo a jiné potraviny, a tak jsme ve směru naší cesty dále po dálnici po chvíli odbočili a na náměstí asi 2 či 3 km od dálnice se dalo v pohodě zaparkovat. Připadalo mi to tam asi jako u nás v 60-ých letech minulého století, ale obchod byl na úrovni. A hlavně měl dobré ceny. Nakoupili jsme zejména hodně sýrů, vycházeli asi na polovinu ceny než u nás, a vynikající balkánský sýr do šopského salátu a jiné velmi chutné tvrdé sýry. Vždyť v chladničce se již uvolnilo místo. Nedá mi nezmínit se o tom, že v celém obchodě jsme byli sami. Tam ani neměli vozíky na kolečkách, pouze košíky do ruky. Vběhli jsme tam celá rodina, každý vzal jeden košík a prodavači z nás očividně znervózněli. Však jsme udělali i větší nákup. Za ty ceny? No nekupte to! Možná to tam není zvykem, nevím, začali však chodit za námi.
Až když jsme zaplatili a odcházeli, očividně pocítili úlevu. Zmohli se na pozdrav a dokonce úsměv. Připadalo nám to tam velmi zvláštní. No kdoví, a tak jsme raději frčely dál. Na hranicích nám nevěnovali nějakou pozornost a už nebyly zvědaví ani na karavan, a tak jsme pomalu ale jistě dodržovali 80 km rychlost, postupovaly domů, až najednou začal náš šestiválec vynechávat a stále více. Tak jsem se rozhodl dotáhnout auto na nejbližší čerpačky, že kdyby náhodou nastal nějaký vážnější problém, abychom nezůstali někde na odpočívadle sami. Na čtyři válce jsme přece jen na jednu srbskou čerpačky dojeli.Odpálili se nám dva vysokonapěťové kabely na svíčky až natolik, že mi zůstaly v ruce, takže bylo snadné identifikovat problém. Měl jsem v rezervě několik kabelů. Kdybych měl jen jeden, nevím co bych byl dělal. Jistě bych si byl nějak pomohl, ale vyplývá z toho ponaučení, že je třeba si vzít náhradní díly a v dostatečném množství. Mně se to vyplatilo.Větší problém však přišel z jiné strany. Podařilo se mi na ty čtyři válce zastavit blízko chemických toalet TOI, které v tom horku nebyly zdaleka chemické, a právě z jejich směru foukal vítr. Slovy se to nedá popsat. Asi všechny tchoři z celého Balkánu by měli dost velký problém konkurovat tomu, co tam bylo a co se odtud valilo. Nebylo kam ani odtlačit naši soupravu, takže když jsem kabely vyměňoval, chodil jsem se nadechovat bokem. Jako při potápění, Nakonec jsem o oběd přišel tak či tak. Nuže co? Alespoň budu mít na co vzpomínat. Pomalu ale jistě jsme dorazili domů s tím, že jsme ještě jednu noc přespali na odpočívadle v Maďarsku.