Viktoriino jezero na motorkách

Dobrodružství kolem největšího jezera Afriky, 5000 km za 30 dní.Jelikož projekt byl častokrát odkládaný, nikdo nepředpokládal, že ho zrealizujeme.Opět jednou ztroskotal můj záměr konečně se usídlit. Důvodem je telefonát z Mnichova. Po šesti roční cestě kolem světa na motorce, jsem teprve chvíli doma, užívám si pohodu, když mi zavolá Herbert: abych se sbalil.  BMW nám dává novou 800-stovku, můžeme jít do Afriky. Viktoriino jezero čeká.Už delší dobu nám v hlavě vrtá myšlenka absolvovat cestu s předsériové modelem BMW GS 800, který jsme měli v Touratechu na testování. Dobrodružství kolem největšího jezera Afriky, 5000 km za 30 dní. Jelikož projekt byl častokrát odkládaný, nikdo nepředpokládal, že ho zrealizujeme. Profesionální filmový team, který nás na testovacích cestách provází, si mezitím našel jinou práci. Zůstali jsme jen my dva. Já a Herbert. Zatímco on bude testovat motorku v nejtěžších podmínkách, já se budu věnovat focení a filmování.
Hnědé řeky sahající až ke Kilimanjaro jsou jen optickým klamem

Ranní svit afrického slunce zalévá celý východní horizont. Náš cíl už není daleko.Přístav Mombasa v Indickém oceánu. Z letadla se nám naskýtá pohled na sněhobílé Kilimanjaro a jeho nejvyšší vrch Uhuru 5895 mnm Přes zelené pole a zdejší bujnou vegetaci se proplétají hnědou vodou zbarvené řeky. Později zjistíme, že je to jen optický klam. To, co považujeme za vodní toky, jsou zaplaveny území, kam se i my chystáme. Období dešťů tentokrát začalo velmi pozdě a v době našeho příjezdu ještě trvalo. Poslední čtyři dny pršelo téměř nepřetržitě.V minulosti si udělala Afrika špatné jméno hlavně kvůli AIDS, korupci, hladovění, ale i občanským válkám. Obecně se spojuje s nebezpečím a chaosem. Jen málo je slyšet o bezmezné pohostinnosti, která se dá zažít jen zde. Překvapivě, čím jsou lidé chudší, tím dříve se podělí i s tím málo, co mají. Afrika je extrémní, intenzivní a kontroverzní, ale v každém případě se ji vyplatí navštívit. Herbert je už léta fascinován černým kontinentem a stále se tam vrací. Je zde už po 19 krát.Na svých toulkách prošel 32 afrických zemí a více než 150 000 km. Spolu byl téměř 2 roky na cestách. Já měla na své expedici kolem světa po 10. měsících za sebou 17 zemí a cca. 35 000 km.


 Je dusno. Teplota 28 stupňů a vlhkost vzduchu 90% jsou pro nás Evropany přímo nesnesitelné. Ze zkušenosti víme, že na afrických hranicích vládne přehnaná byrokracie, korupce a zneužívání moci. A ještě k tomu jsme v zemi, která obsadila v celosvětovém žebříčku korupce pozici 114 z celkových 159. Keňský občan zaplatí měsíčně průměrně 16 x úplatek. Abychom se tomuto vyhnuli, chceme na celnici demonstrativně ukázat, že máme dostatek trpělivosti a ještě více času. Připraveni na nejhorší zažijeme milé překvapení. Celník nás přivítal bezstarostným, typicky africkým úsměvem: Welcom to Kenya.My a naše motorky jsou odbaveny rychle a bezproblémově a na cestu dostáváme malou pozornost, banány.


Mombasa byla zřízena v 11. století Araby a postupně se díky obchodu s otroky a slonovinou stala důležitým městem východní Afriky. Ještě i dnes zde žije podél pobřeží mnoho Arabů. Jsme ve městě. Bosí muži v roztrhaných kalhotách tlačí dřevěné káry plné kokosových ořechů, ženy s dítětem na zádech nosí těžké náklady na hlavách.Cesta je plná absolutně přetíženými místními mikrobusy Matatus, které se jen houpající prodírají přes chaotickou dopravu. Fasády domů jsou pomalované drenážní pestrými barvami a na nich září reklamní názvy: Beatiful Shop, Join Our Little World, Sonrisa Boarding School, Mummy 's Delight nebo Home of Cold Drinks. Vcházíme do malého obchodu koupit pár zelených kokosových ořechů. Hned vedle je kuřárna, kde muži bafkajú z vodní dýmky Sisha. Kouř s vůní jahod se šíří vzduchem. K tomu se žvýkají listy stromu Kathstrauch, nazývanými Mirra. Je to v podstatě velmi lehká droga, která má podobný účinek jako káva, nebo čaj a kouřením Sishu se její síla jen znásobuje. Nabízejí nám ochutnat jeden list. Chutná tak zvláštně sladko-kysele.




Jen 25 km odsud jsou bílé písčité pláže s kokosovými palmami u Indického oceánu.Kompa nás provede z ostrova Mombasa na pevninu. Absolutní kontrast. Zde již nejsou cihlové domy s plechovými střechami, ale chatrče poslepované z igelitových kusů, textilních pytlů a různých bedýnek. Části cesty jsou odplaveny nebo kompletně pod vodou. Domácí si jen vyždímá pantofle a brodí se po kolena ve vodě. Nad tím vším svítí luxusní hotel  New Vision Hotel možná jen jako jiskra naděje v této chudobě.
Mangové a avokádové stromy lemují prašnou cestu k moři. Jen co jsme rozložili náš stan na pláži, pustili se do nás místní opice. Netrvá dlouho a jeden drzý opičák nám uštědří nečekanou lekci. Ve zlomku sekundy otevře zip stanu a ukradne naši večeři, se kterou samozřejmě okamžitě spěchá pryč.

Cesta do Nairobi má téměř 500 km a ještě donedávna byla v katastrofálním stavu.Opravili ji Číňané a jako protihodnotu získali určité privilegia v nejdůležitějším přístavu východní Afriky. Na cestě se však stále pracuje. Jen co jsme se přiblížili ke staveništi, máme postaráno o zábavu. Krkolomné předjíždějící manévry domorodců a protijedoucí auta ve třech pruzích při běžné šířce silnice, nám dostatečně zvýší množství adrenalinu v krvi. Za posledních 160 km nebyla žádná čerpací stanice a tak sjíždíme do vesnice s posledními kapkami benzínu v nádrži. Okamžitě jsme obklopení domácími. Jsme zachráněni! Mají tu benzín.Pokračujeme v cestě na západ a země je stále zelenější a vrchovatější. Během jízdy uvažuji, proč se moje X-Challenge chová jaksi jinak, jak jsem zvyklá, když v rychlosti asi 50 km / h vletím do hluboké díry. Hrozná rána nevěstí nic dobrého. Co se stalo?Zlomil se tlumič a vytrhl s sebou i část kabeláže.V okolí není nikoho a my po prvotním zklamání a úvahách nad ukončením cesty zapojujeme do hry všechen náš improvizačním talent a pouštíme se do opravy. Jak se to vlastně mohlo stát? Vše vysvětlil až telefonát do Touratechu. Při hektických přípravách jeden z mechaniků ani netušil, že zaměnil originální tlumič pérování za vzorkový.Mezitím se nám podařilo dohodnout i s leteckou společností a nový správný díl přiletí do Mombasy už zítra. Přicházejí dva černoši a nabízejí nám pomoc. Ze stromu na okraji silnice usekli hrubší větev a opracovali ji tak, aby se dala použít místo původního tlumiče. Nový díl je po hodině práce vložen na své místo a stažen.Keňané za svou práci nechtějí nic.Jsme přece lidé, rádi jsme Vám pomohli. Rychlostí 10 km / h pokračujeme dalších 40 km. Je už tma, když rozbalujeme stan v bushi. Na další den musíme najít bezpečné místo pro 650-tku a zkonstruovat stoupačky pro mě na osmistovce, abychom se mohli vrátit spolu na pobřeží. Celá oprava nás stála dva dny, ale teď už můžeme pokračovat v cestě.


Blížíme se k rwandské hranici. Přes cestu jsou pásy s hřebíky a zastavuje nás policejní kontrola buďte opatrní tam v džungli Vás mohou unést I když toto varování neznělo zrovna přesvědčivě, neměli bychom to podceňovat. V r.1994 se Rwanda změnila na místo hrůzy. Za 100 dní bylo brutálně vyvražděno 1 milion Tutsiů a Hutovů, zatímco zbytek světa jen němě přihlížel. Další dva miliony uprchly ze své země.Statisíce žen bylo systematicky znásilňovano HIV pozitivními muži. Až po genocidě se mezinárodní svědomí vzpamatovalo. V napětí překračujeme hranice ve městě Rusumo. Rwanda je zemí tisíců kopců. Na cestě do hlavního města Kigali střídá jedna zatáčka druhou. Plně si to užíváme. Začíná se stmívat a před námi se objeví sopky Virunga. Zde žijí jedny ze 720 posledních goril na Zemi. Kdyby neměla každá z těchto goril svého osobního strážce, pravděpodobně by už dávno vymizely. Největší nebezpečí jim hrozí právě ze strany lidí, sběračů trofejí. Pytláci jim většinou useknu hlavu, ruce a nohy a pak je prodávají na černém trhu. Pro ​​nás je setkání s těmito jemnými obry jedinečným zážitkem. Hned ráno nás vezmou průvodci Francois a Eduard do mlhavého bambusového lesa. Dovedli nás až ke gorilí skupince, která si klidně seděla v porostu. Okouzlil nás vůdce skupiny. Při své výšce 175 cm váží až 250 kg. Jen si tam tak seděl a chroupal kousek bambusu. Gorily jsou čistí vegetariáni.Dospělý jedinec sežere denně 35 kg rostlin.



V provincii Gikongoro, na jihu Rwandy je pomník Murambi. 40 000 Tutsiů uprchlo do místní technické školy v naději, že je ochrání vláda před pronásledovateli. V noci z 21.dubna 1994 jich bylo vyvražděno 25 000, když je zasáhly granáty přímo ve školních třídách. Ti, co přežili byli zmasakrováni mačetami. Vrazi naházeli těla do masových hrobů. Množství dětí bylo pohřbeno zaživa. Vyzáblé Tutsi se zjizveným čelem je jeden z mála, který přežil.  Moje žena a mých 5 dětí jsou pohřbeni někde tady.  Každý den otevírá dveře na 24 třídách, kde jsou zakonzervované pozůstatky obětí této tragédie.Pohled na ně je šokující. Pokračujeme v cestě do Butare. Oba jsme ponořeni do hlubokých myšlenek. Rwandu vidíme jinýma očima.


Burundi je země plná kontrastů. Podobně, jako její severní soused Rwanda, je malá a hustě osídlena. Je vidět, že zde dosud neproudilo až takové množství finančních prostředků z rozvinutých zemí. I když každý kousek země je využíván, neumí tato země poskytnout 6,9 milionu. obyvatelům dostatek potravy. Scházíme přes vrchovatou zemi z 1800 mnm do 700 m. až k hlavnímu městu Bujumbura. Odtud se později vrátíme přes pole cukrové třtiny a bavlny zpět do Rwandy.Ve výšce 1500 mnm tvoří jezero Kivu přírodní hranici mezi Rwandou a Demokratickou rep. Kongo. Na první pohled se zdá být docela klidné. Je jedním ze tří jezer světa, kde se pod ním vytvořila obrovská bublina metanových o oxidových plynů a pomalu tiká jako časovaná bomba. Je to geologicky činné území a každou chvíli se tu může probudit sopka nebo dojít k zemětřesení. To by mohlo vést k tomu, že se plyn z hloubky 500 metrů uvolní ke hladině jezera a 2 mil.. lidí žijících na jeho březích se může udusit.

Pokračujeme po kamenité cestě kolem jezera. Voda sem během dešťů vymyla hluboké koleje. Pokaždé, když procházíme přes dřevěný most, doufáme, že přední kolo nesklouzne mezi dva kmeny. Afričané ukrytí pod pestrobarevnými deštníky se na nás z dálky jen usmívají. Naštěstí jsme si našli opuštěnou budovu s přístřeškem, pod kterým jsme si rozložili stan. Po celém dni v neustávajícím dešti je to pro nás jako vykoupení. Rychle rozvěsit mokré věci na mříže okna. Opodál stojí bosé dítě zahalené jen v hadrech. Ticho nás sleduje. Déšť v noci nepřestal a vytrvale bubnoval na střechu. Na svítání obklíčili náš stan domorodci a rozhlíželi si Mzungus (přátelské označení bělochů). Když jsme na benzínového vařiči uvařili čaj, považovali nás za čarodějů. Mladí Jean-Baptist mluví lámanou angličtinou a tak nám pomáhá komunikovat s domácími. Začali jsme balit, když Herbert zjistil, že mu chybí bunda do deště. "Někdo ji musel ukrást! Nutně ji potřebuji, musíme ji najít! "Herbert následuje Jeana Baptiste a za ním zástup dětí. Já zatím dávám pozor na věci. Vrátil se po hodině as bundou: "Šli jsme z chatrče do chatrče a ptali jsme se, jestli někdo neviděl něco podezřelé. Došli jsme až k cihelně. Tam stál muž v roztrhané košili zabořený až po hruď v bahenní jámě. V ruce držel mou bundu. Byl na něj takový smutný pohled, že mi ho až přišlo líto. "Na tvářích domácích bylo vidět úlevu, že vše dobře dopadlo. Při odchodu na nás mávali a drželi palce nahoru. Uganda už není daleko.


 Stmívá se a my máme konečně za sebou všechny hraniční formality. Nejvyšší čas najít si místo na spaní. Rozhodli jsme se jednoduše zaklepat na nejbližší dveře a zeptat se na možnost rozložení stanu v zahradě domu. Samozřejmě zněla odpověď.Dveře ve zdi jsou ale tak těsné, že musíme odmontovat naše hliníkové kufry Pokorný.Fabian a jeho rodina vedou jednoduchý život. Jejich kuchyní je ohniště na hliněné zemi, koupelnou plastová nádoba za chatrčí. Vodu používají jen dešťovou. Klíče k latríně v zahradě jsou v baru, který provozují domácí a tak si vydělávají na živobytí. Až do časného rána nám vyhrává hlasitá hudba. S 30% podílem je Uganda největším producentem banánů na světě. Zpocení muži převážejí na svých polo rozsypaných kolech až sedm stohů banánů na tržiště, které jsou vzdáleny mnohdy i několik dní cesty. Zvědavě se ptáme jednoho domorodce kolik váží jeden stoh asi 30 kg! A kolik dostaneš za jeden stoh? 5000 ugandských šilinků,což jsou v přepočtu asi 2 eura.Plně naložené kolo takto váží víc než celá BMW 800 GS. A ještě k tomu, když jsme se dozvěděli, že brzdy na těchto starožitnostech prakticky nikdy nefungují, dobrovolně jsme se rozhodli při střetu s těmito Kamikadze na 2 kolech obcházet je z velké dálky.


 Čím více se blížíme k Mount Elgon, tím je země zelenější. Těžké bouřkové mraky se neohroženě blíží k 4321 m. vysoké sopce. Kapky na sebe nenechaly dlouho čekat.Během několika minut se cesta mění na mazlavou a kluzkou hmotu. Střídavě ztrácím kontrolu nad předním nebo zadním kolem. Udržet motorku v přímém směru je prakticky nemožné. Nemá smysl pokračovat. Přisedneme si k domácím, co sedí pod akácií a čekají, až to přejde. Sledujeme auto, jak se snaží vydrápou nahoru kopcem.Skončil v příkopu. Do vytahovacích prací se zapojilo množství domácích. Bosí se zapřeli do lana a vytáhli auto až na vrchol. Herbert to chce také vyzkoušet.Podařilo se mu dojít do poloviny stoupání. Domorodci se mu snaží pomoci, ale táhnou jej do všech stran najednou a on padá. Bere to s humorem, poplácání po rameni, smích. Někdo nám řekl, že nedaleko odsud pršelo ještě víc. Vzdáváme to a rozkládáme náš stan přímo před očima zvědavců u řeky. Přefiltrovali jsme si vodu z níž vaříme polévku. Černoši neustále přicházejí a odcházejí. Ptají se stejné otázky: Odkud přicházíte? Kam jdete? Kolik máte dětí? Kolik máte roků?  Na rozloučenou nám každý popřeje hodně štěstí. I když je cesta na druhý den trochu sušší, dalších 100 km ke keňským hranicím se prodíráme hlubokými loužemi a blátivými úseky.


Na malém hraničním přechodu v suam při vyplňování formulářů poznávám téhož celníka, který mi v roce 2001 chtěl naúčtovat všimné ve výši 250 dolarů. Dnes jsou na stěnách celnice rozvěšené tabule: END CORRUPTION  konec korupce.Po pasové kontrole se nás zdvořile zeptali, zda jsme spokojeni s odbavením a zda máme nějaké nápady, jak by to mohli zlepšit. Nechce se mi věřit, že za těch pár let se to tak změnilo.Naši poslední noc v Africe strávíme ve stanu na červeném písku pod starým stromem baobab. Obloha je čistá a jasná. Ráno pokračujeme zpět do Mombasy. Vedle nás procválá stádo zeber. Ještě dlouho se po nich víří prach Savany. Já si zatím ukládám do paměti ty nejkrásnější momenty. Nikdy na ně nezapomenu.




Keňa, Tanzanie, Rwanda, Burundi a Uganda nabízejí široké spektrum kulturního, ale i dobrodružného vyžití. Najdete zde: bílé písečné pláže, široké savany, sněhem pokryté pohoří, jezera, pouště, ale i džungli. Východní Afrika má dvě období dešťů. Nejlepší čas na vycestování je od prosince do března a od července do října. V Keni, Tanzanii a Ugandě se dorozumíte anglicky, ve Rwandě a Burundi francouzsky. Vízová povinnost závisí na národnosti a politické situace.


 Exotické ovoce a zelenina se dají koupit velmi levně na okraji cest. Doporučujeme ochutnat čerstvé džusy z odstavených ovoce. Ubytovací zařízení nabízejí i běžnou evropskou stravu. Pijte jen lahvovou vodu. Kempování je možné i na divoko, ale hlavně v Burundi a Rwandě třeba počítat s množstvím zvědavců.


Hlavní tahy jsou většinou zpevněné, ale ne zrovna v nejlepším stavu. Tanzanie nemá asfaltovou cestu z východu na západ. Prašné cesty po deštích jsou nesjízdné.Očekávejte prašné, rozbité silnice s dírami, ale i vyjetými kolejemi a roletami. Carnet des Passages je povinen při dovozu motocyklu do Afriky. V některých státech se platí silniční daň, nezahrnuje však motocykly. V Keni, Tanzanii a Ugandě se jezdí na levo, ve Rwandě a Burundi na pravo. Doporučujeme používat vymývatelné vzduchové filtry a nést si s sebou běžné náhradní díly a sadu na opravu defektů.