První dny bych mohla popsat jako svižné. Denně stovky kilometrů silnic a dálnic, splítky křižovatek. Populace Polska, Ukrajiny či Ruska byla čim dál na východ, tím více sporadičtější. Zelená příroda, stepi, polopouště, dobytek pasoucí se na pastvinách je zde samozřejmostí tak jako prodavači jablek a melounů podél silnice. Vstup do Ruska jako i samotná země byl trošku složitější. Už na hranicích nám dali pocítit, že patříme někam jinam. Že vstupujeme do země, která je silná, samostatná, hrdá as obrovskou úctou k minulosti, kterou si prošla. Připomínky minulosti nás provázely celou cestou. Ruské cesty jsou nekonečné. Člověk má pocit, že ty plánu nikdy a nikde nekončí. Noci jsme trávili ve stanu, což umocňovalo pocit samoty, který jsme zažívali během jízdy v zemi, kde jsou města a vesnice od sebe na míle vzdálené. Cesty, které jsme brázdily my, nejsou zrovna dálnice. Řídká provoz zaručovala plynulou jízdu.Celkovou zvláštností jsou i města, kde je zjevně vidět, že prosperita zemědělství už dávno není to, co bývala. Lidé se postupem času stěhovali do velkoměst za prací. Za sebou zanechávali opuštěné obydlí.
Jedno z prvních významných míst, které jsme navštívili, byl Volgograd. Dominantou je památník porážky fašismu. Památník je věnován nejkrvavější bitvě v lidské historii, bitvě o Stalingrad. Je to neskutečně dojemné místo. Působilo na mě podobně jako Osvětim. Další uvědomění si, jakou oběť museli lidé složit, aby se ubránili režimu, který zapříčinil smrt tak mnoho lidem. Mamayev Kurgan je socha vysoká 102 ma vztyčeným mečem vyzývá ruský národ do boje proti fašismu. Lidé dodnes nosí květiny k památce nejen vojákům, ale všem lidem, kteří padli v boji za svobodu. V areálu komplexu hoří věčný oheň, nepřetržitě ho hlídá čestná stráž, kterou jsme měli možnost vidět při jejím výměně.
28. srpna jsme bezproblémově vyměnili Rusko za Kazachstán. Tak rychle, jak jsme ubrali z dosavadní rychlosti 110 km / h na 40-tku, tak rychle se vytratila veškerá zeleň a místy i asfalt. Kazachstán je země kontrastů, po překročení hranice máte pocit, že jste se vrátili v čase, hliněné domy, dobytek volně pobíhající po silnici a zas nikde nic. Ba ještě bych řekla, o něco řidší civilizace než v Rusku. Zas a znova hodiny strávené na motorce v poušti. Cestou v té nicotě jsme potkali páníčka jedoucího na velbloudu, který nás přivítal v Kazachstánu a popřál šťastnou cestu. Bylo to mysteriózní setkání, široko daleko nebylo nic jen my a on. Dále jsme pokračovali směrem na Atyrau. Na hlavy nám smažil slunce a od Kaspického moře foukal dost studený vítr. Do Atyrau jsme dorazili spálení a zároveň mráz.Atyrau, krásně upravené, rozlehlé, moderní město. Od Kaspického moře, prý, 50 km.No ani po úmorném hledání jsme nenašli víc než jen 3 metry vysoké rákosy a hejna moskytů. Ty vysněné pláže se nacházejí na jižním pobřeží Kaspiku ve městě Aktau.Ještěže cestu zde lemovaly krásné solná jezera. Lidé, které jsme tu potkali, byli přátelští a pohostinní. Podělí se s vámi io to poslední. Ať už jídlo nebo vlastní obydlí.Měli jsme možnost si to vyzkoušet na vlastní kůži. Hotely v Kazachstánu, hlavně v malých městech vzdálených od běžné civilizace, jsou hrozně drahé (100-150 $ / noc), a tak nám nabídl jeden pán ubytování u něj doma. Seznámili jsme se s jeho rodinou a i když jsme spali na zemi, tak jsme byli vděční za střechu nad hlavou, kterou nám nabídl.
Na uzbeckých hranicích s pasem pobíháte od okénka k okénku a vyplňujete množství dokladů. S vámi se tam prodírá také množství domácích, kteří vědí co a jak, a tak vás vždy předběhnou. Po 5 únavných hodinách, asi 4 kontrolách pasů a zavazadel jsme to zvládli i my. Konečně jedeme cesty Uzbekistánu. Jelikož přechod hranicemi byl poměrně zdlouhavý, opět, jak iv Rusku, opouštíme hranici v noci a naši první noc trávíme ve stanu. Rozložit stan uprostřed noci v poušti kde nejsou žádné světla, je hop nebo trop. Modlíte se, abyste se ráno nevzbudili někde uprostřed domorodých kanibalů. Motorky jsme zatáhli kilometr od silnice do pouště, rozložili stan a hned nato jsem uviděla tu nejkrásnější noční oblohu v mém životě. Tisíce hvězd, všechny možné souhvězdí a jasně bílá mléčná dráha. Asi půl hodinu jsem jen stála a kochala se.Nevěděla jsem od ní odtrhnout oči. Ráno nám dali budíček erdžiace divoké koně. Když jsme o hodinku vylezli ze stanu, tak kolem nás pro změnu pobíhali zvědavé velbloudy.Široko daleko nebylo nic, jen náš stan a motorky. Z Ruska jsme již byli zvyklí na pustiny. Psychika se již pomalinky adaptovala na odcizení a celkové zvládání cesty se čím dál tím více jevilo samozřejmé.Uzbekistán opravdu stál za všechnu prvotní námahu. Muyna, kdysi město na pobřeží Aralského jezera, Aralské jezero bývalo 2. největším jezerem na světě,ale dnes chudé město "chvíli" před zánikem, jakož i jeho jezero. Po jezeře zůstal jen uměle vytvořený rezervoár, který domácí využívali pro zavlažování v zemědělství. Samotná voda jezera ustoupila o více než 200 km směrem na sever.
Dnes můžeme obdivovat koráby lodí v písku bývalého dna. Vraky potopených lodí, které dosud ukrývalo pískové dno jezera a mnohé jiné. Po krátké túře objevujeme samotné jezero, tedy to, co je z něj dnes, zmíněný rezervoár. Rezervoár je mekka života, dobytek, ptactvo, ryby, lidé, prostě veškerý život závisí na udržení již tak mělkého rezervoáru. Lidská nerozvážnost, která zničila Aralské jezero, ničí celou provincii západního Uzbekistánu. Se zánikem rybolovu a prosperity zaniká i kultura obchodního ducha uzbeckého národa. Kdysi slavný obchodnický národ ležící na hlavním tahu hedvábné cesty spojující Římskou říši s Čínou a dnes, země na kolenou a bez budoucnosti. Benzín, který natankujete do motorky, je tak nekvalitní, že motory skřípají a jsou na pokraji kolapsu. Uzbekistán se stal pro země, kde se ropa těží ve velkém, smetištěm benzínu. Zemí, kde bohaté země prodávají odpad, který by jinak nikdo jiný nechtěl. Západní Uzbekistán je země určena cestovatelům, kteří nemají rádi preturizmované země. Většina turistů však raději navštěvuje větší města, které jim poskytují komfort a možnost nočního života jako Samarkand, nebo významné body Hedvábné cesty, Khiva či Buchara. Tato města jsou úchvatné a nádherné. Neustále rekonstrukce mozaiky chrámů, minaretů či muzeí uchovávají historické bohatství těchto míst. No mě spíš oslovili uzbecké města jako Muynak, Turtkul či Nukus. Zde potkáte běžných lidí a nezakopávají o turisty či otravných prodavačů suvenýrů. Shánění benzínu doslova od domu k domu, zda záměna dolarů ne v bankách, ale přímo na tržištích, čekání na možnost natankovat v několikakilometrové koloně, kde Vás domácí, kteří tam čekají někdy i dva dny, pustí před sebe, abyste si natankovali první. Právě tehdy si umíte utvořit celistvý obraz o dané zemi a mentalitě jejích obyvatel. Zjistíte, že ne peníze všeho světa vám zaručí kvalitu života. Že jen obyčejná pohostinnost a lidská ochota podělit se io to poslední, co máte, tvoří ty pravé hodnoty, pro které se ve skutečnosti vyplatí žít.
Po týdnu opouštíme Uzbekistán. Musíme jít objížďkou kolem Afghánistánu, protože před přechodem přes Panjakent jsme otočení místní policií, která nám řekla, že tento přechod je již dva roky zavřený. Objížďka trvala dva dny a neměli jsme ani přesnou mapu. Cesta mě překvapila, měsíčního - horská krajina zas a znova úžasní lidé, kteří i když jsme zbloudili, tak si dali tu námahu, aby sedli do auta a doprovodili nás na správnou cestu. Bez nároku na jakoukoliv odměnu zakývali a vrátili se zpět domů.
Opět hranice, opět kontrola pasů, zavazadel, tentokrát už i fotek a videí. Když víte, jak na to, vybavíte se docela rychle. Za Uzbekistánem mi bude smutno. No dobrodružství pokračuje a bude nabírat na obrátkách. Pár hodin cesty a přicházíme do hlavního města Tádžikistánu, Dušanbe, města fontán. Tádžikistán je nejchudší země daného postsovětského regionu. V centru se nacházelo množství historických budov, soch, zahrad a samozřejmě desítky různých fontán. Lidé se tu setkávali, aby si odpočinuli a vyprávěli si zážitky z dne. Vzniklo zde také množství krásných svatebních fotografií. Po dlouhých dnech ježdění pouští mi toto město přišlo jako malý ráj. Dnes už jen večeře, nákup zásob na týdenní cestu Pamíru a hurá zpět.
Vyrážíme časně. Už o osmé se teploty šplhají nad třicet. Prvních dvě stě kilometrů je fajn, pěkný asfalt, příjemný stín stromů a zdvihající se obzor. Začínají první náznaky hor. Místy je to malý off road. V podvečer, při průjezdu vyschlým korytem řeky, se mi motorka zabořila mezi kameny a zhasla. Chlapi si jistě pomyslí, "ženská", ale fakt jsem tam měla neutrál, aj. tak neštartovala. Nevím, něco prý vyskratovalo baterii. Na Michala jsem se spoléhala sta mechanika výpravy. Ujišťovala jsem se, že moji moto opraví. No i tak jsem se už viděla v kamionu s nějakým Tádžiků jak mě veze zpátky do města, "směr Slovensko". Asi po dvou hodinách jsem slyšela, jak motorka naskočila.Poruchu sice nenašli, ale za pomoci drátů (startovacích kabelů), startovala. Nevadilo, že budíky se protáčejí dokola a nemá výkon, jde! Cesta pokračuje! Stále jsem přemýšlela nad tím, jak málo stačí, aby se celá cesta skončila. A jací jste malí, bezvýznamní a bezmocní v tažení na svůj cíl.Země postupně nabírala ráz horských cest. Stoupání na hřebeny kopců, křižovatky absolutně bez značení, jízda serpentinami zpět dolů k silnici podél řeky, či její brodění.Brodění řeky zní jako fasa zážitek, vlastně zážitek to i je, ale až dnes. V té chvíli, nevyspání, unavení as zkaženou motorkou přebrodit široký brod řeky se silným, po kolena hlubokým proudem, kde jsou výfuky během přejezdu pod vodou, nebyla žádná legrace. Později ta řeka tvořila hranici s Afghánistánem. Neskutečné. Moje jezdecké limity jsem překonávala ne každý den, ale každou hodinu.Cestou jsme potkávali různé dobrodruhy na kolech kolem světa, připadne přes půl světa nebo Poláka na motorce, který cestoval z Polska do Afghánistánu. Tito lidé nám dodávali neskutečnou sílu pokračovat v jízdě, protože oni cestovali celé měsíce, někteří i roky. Polák nás varoval, že s mou motorkou v daném stavu, neprojdeme Pamír. Takže nadcházející město, Khorog, bylo mou jedinou nadějí. Na tržišti se Míšovi podařilo sehnat velkou autobaterii stála asi 80 $. Vyházel mi všechny věci z kufru, natáhl dva 50 cm kabely, jeden na druhý a motorka šlapala jako nová. Bez nové baterky a Michala bych následující výstup do 4300 mnm a pak do 4655 mnm věru nezvládla. Byl tam řídký vzduch a motorkám se už nechtělo táhnout. Jednu noc jsme strávili ubytovaní na hranici s Afghánistánem. Trochu jsem se toho obávala, sever Afghánistánu je baštou Talibanu a pocit, když usínáte a od tohoto území vás dělí jen řeka, je také k nezaplacení.
Po vystoupání na Pamírskou náhorní plošinu, která je ve výšce přes 4000 m, bylo už jen malinko vesnic, aut nebo zvířat. Jen holá krajina, kolem nás samé zasněžené štíty Pamíru, sem tam čínský kamion a neuvěřitelné ticho. V takových výškách již není hmyz, zvěř ani nic, co by vydávalo nějaké zvuky. Noc strávená ve stanu byla životním zážitkem - ticho jako v hrobě. Během první noci se z důvodu nedostatečné aklimatizace dostavili silné bolesti hlavy, břicha, zimnice a velká únava. Země nám dávala jasně najevo, že tu nejsme pány my. Uvědomovala jsem si, jaké je vše pomíjivé. I ta nejmenší chyba na tomto místě by mohla znamenat konec cesty, a to nejen té motorkové. Stan jsme si postavili při zrcadlově čistém horském jezeře, při rozvalinách starých vojenských pozici. To neuvěřitelné ticho spolu se zimnicí mě ubíjalo celou noc. No ráno po opravě utržené nosiče kufrů jsme museli opět nasednout a pokračovat dál.Čekalo nás městečko Murgab a karakul jezero výška 3900 m, rozloha 380 km ², nejhlubší bod 238 m . Cestu lemuje nikým nehlídaný plot, který je provizorním hranicí s Čínou. Noc trávíme u karakulského jezera. V rodinném domě, který sloužil jako hotel, jsme se setkali s dalšími cestovateli. Němci, kteří již tři týdny jezdí a poznávají Tádžikistán na zapůjčených motorkách, cyklisté z Anglie směřující do Bangladéše nebo kluci, kteří si v Kyrgyzstánu pronajali taxík a jezdí po zemi. Jelikož sprcha tu nebyla, po společné večeři jsme si umyli zuby a zalehli. Usínali jsme za rachotu elektrocentrály. Došlo nám, že je to jediný zdroj elektrické energie v této vesnici.
Od hraničního přechodu Tádžikistánu 4282m k průchodu Kyrgyzstánu to bylo 25 km.Sestup z náhorní plošiny Pamíru je ze severní strany a zima byla tedy pořádná. Hranice sestává z pár unimobuňek a obrovských nádrží na vodu, předělaných na ubytovací prostory. Před námi se pomalu začala rozprostírat rozmanitá horská krajina plná barev, ale ve zpětných zrcátkách jsme se stále loučili s Pamír a jeho štíty. Během pár hodin se země změnila ze skalnaté nehostinné hroudy kamene na krásnou pestrou paletu barev plnou života. Kovbojové na koních ženoucí stáda dobytka po silnicích, přes které se musíte neustále prodírat. Umocňovalo to v nás pocit, že nehostinnost hor je pomalu, ale jistě minulostí. V Kyrgyzstánu najdete také vysoké horské průsmyky. Na cestě do města Oš jsme procházeli cestu ve výši 3615m.Jak jsme pomalu serpentinami scházeli do nížiny Kyrgyzstánu a kochali se rozmanitou přírodou, doběhli nás 4 motorkáři. Svezli jsme se s nimi do města Oš.Jedním z nich byl totiž Patrik. Švýcar, který se s celou rodinou přestěhoval do Kyrgystanu, au kterého budou naše motorky zimovat a čekat na náš návrat příští rok.Abych vysvětlila, plán je takový, že motorky zůstávají v Kyrgyzstánu, my letíme domů, příští rok se vrátíme zpět a pokračujeme. Ještě neznámo kam.
Nepřekonatelná touha jezdit nás neustále hnala vpřed. Dokonce i dny určené k odpočinku jsme věnovali motorkám a této cestě. Do Oš jsme tak dorazili o pár dní dříve. Po drobné konzultaci s Patrikem jsme je využili na poznávání okolí. Vybrali jsme se do 150 km vzdáleného Jalal Abad. Naše unavené těla nám však ukázaly, že to nebyl zrovna nejvhodnější nápad. Poslední den, opravy motorek. Připravovali jsme je na zimní spánek a sepisovali seznam, co musíme příští rok přinést s sebou. Večer jsme už jen lenošili na hotelu a čekali na ranní let.Cestu jsme zvládli, co vlastně byl i prvotní plán. Dokázali jsme, že k cestování netřeba mít nejnovější, nejdražší stroje a rozpočet desetitisíce eur. Stačí jen chtít a umět překonat nepohodlí běžného komfortního života, na který jsme z domu zvyklí. Celou cestu jsme se řídili heslem cesta je cíl a to je záruka, že život se nikdy nestane stereotypním.Samotná cesta, let, domů byl plný rozporuplných pocitů. Byli jsme naštvaní a smutní, že se vše končí. Nejraději bychom sedli na mašiny a jeli dál. No také jsme se už připravovali a těšili na příští rok. Přemýšleli, zda pojedeme směr Mongolsko a jeho známý Ulaanbaatar nebo Čína, Laos či Indie.
Vstup do země kontrastů, Kazachstánu
28. srpna jsme bezproblémově vyměnili Rusko za Kazachstán. Tak rychle, jak jsme ubrali z dosavadní rychlosti 110 km / h na 40-tku, tak rychle se vytratila veškerá zeleň a místy i asfalt. Kazachstán je země kontrastů, po překročení hranice máte pocit, že jste se vrátili v čase, hliněné domy, dobytek volně pobíhající po silnici a zas nikde nic. Ba ještě bych řekla, o něco řidší civilizace než v Rusku. Zas a znova hodiny strávené na motorce v poušti. Cestou v té nicotě jsme potkali páníčka jedoucího na velbloudu, který nás přivítal v Kazachstánu a popřál šťastnou cestu. Bylo to mysteriózní setkání, široko daleko nebylo nic jen my a on. Dále jsme pokračovali směrem na Atyrau. Na hlavy nám smažil slunce a od Kaspického moře foukal dost studený vítr. Do Atyrau jsme dorazili spálení a zároveň mráz.Atyrau, krásně upravené, rozlehlé, moderní město. Od Kaspického moře, prý, 50 km.No ani po úmorném hledání jsme nenašli víc než jen 3 metry vysoké rákosy a hejna moskytů. Ty vysněné pláže se nacházejí na jižním pobřeží Kaspiku ve městě Aktau.Ještěže cestu zde lemovaly krásné solná jezera. Lidé, které jsme tu potkali, byli přátelští a pohostinní. Podělí se s vámi io to poslední. Ať už jídlo nebo vlastní obydlí.Měli jsme možnost si to vyzkoušet na vlastní kůži. Hotely v Kazachstánu, hlavně v malých městech vzdálených od běžné civilizace, jsou hrozně drahé (100-150 $ / noc), a tak nám nabídl jeden pán ubytování u něj doma. Seznámili jsme se s jeho rodinou a i když jsme spali na zemi, tak jsme byli vděční za střechu nad hlavou, kterou nám nabídl.
Hvězdnatá noc uprostřed uzbecké pustiny
Na uzbeckých hranicích s pasem pobíháte od okénka k okénku a vyplňujete množství dokladů. S vámi se tam prodírá také množství domácích, kteří vědí co a jak, a tak vás vždy předběhnou. Po 5 únavných hodinách, asi 4 kontrolách pasů a zavazadel jsme to zvládli i my. Konečně jedeme cesty Uzbekistánu. Jelikož přechod hranicemi byl poměrně zdlouhavý, opět, jak iv Rusku, opouštíme hranici v noci a naši první noc trávíme ve stanu. Rozložit stan uprostřed noci v poušti kde nejsou žádné světla, je hop nebo trop. Modlíte se, abyste se ráno nevzbudili někde uprostřed domorodých kanibalů. Motorky jsme zatáhli kilometr od silnice do pouště, rozložili stan a hned nato jsem uviděla tu nejkrásnější noční oblohu v mém životě. Tisíce hvězd, všechny možné souhvězdí a jasně bílá mléčná dráha. Asi půl hodinu jsem jen stála a kochala se.Nevěděla jsem od ní odtrhnout oči. Ráno nám dali budíček erdžiace divoké koně. Když jsme o hodinku vylezli ze stanu, tak kolem nás pro změnu pobíhali zvědavé velbloudy.Široko daleko nebylo nic, jen náš stan a motorky. Z Ruska jsme již byli zvyklí na pustiny. Psychika se již pomalinky adaptovala na odcizení a celkové zvládání cesty se čím dál tím více jevilo samozřejmé.Uzbekistán opravdu stál za všechnu prvotní námahu. Muyna, kdysi město na pobřeží Aralského jezera, Aralské jezero bývalo 2. největším jezerem na světě,ale dnes chudé město "chvíli" před zánikem, jakož i jeho jezero. Po jezeře zůstal jen uměle vytvořený rezervoár, který domácí využívali pro zavlažování v zemědělství. Samotná voda jezera ustoupila o více než 200 km směrem na sever.
Aralské jezero, Muynak, Turtkul zda Nukus
Dnes můžeme obdivovat koráby lodí v písku bývalého dna. Vraky potopených lodí, které dosud ukrývalo pískové dno jezera a mnohé jiné. Po krátké túře objevujeme samotné jezero, tedy to, co je z něj dnes, zmíněný rezervoár. Rezervoár je mekka života, dobytek, ptactvo, ryby, lidé, prostě veškerý život závisí na udržení již tak mělkého rezervoáru. Lidská nerozvážnost, která zničila Aralské jezero, ničí celou provincii západního Uzbekistánu. Se zánikem rybolovu a prosperity zaniká i kultura obchodního ducha uzbeckého národa. Kdysi slavný obchodnický národ ležící na hlavním tahu hedvábné cesty spojující Římskou říši s Čínou a dnes, země na kolenou a bez budoucnosti. Benzín, který natankujete do motorky, je tak nekvalitní, že motory skřípají a jsou na pokraji kolapsu. Uzbekistán se stal pro země, kde se ropa těží ve velkém, smetištěm benzínu. Zemí, kde bohaté země prodávají odpad, který by jinak nikdo jiný nechtěl. Západní Uzbekistán je země určena cestovatelům, kteří nemají rádi preturizmované země. Většina turistů však raději navštěvuje větší města, které jim poskytují komfort a možnost nočního života jako Samarkand, nebo významné body Hedvábné cesty, Khiva či Buchara. Tato města jsou úchvatné a nádherné. Neustále rekonstrukce mozaiky chrámů, minaretů či muzeí uchovávají historické bohatství těchto míst. No mě spíš oslovili uzbecké města jako Muynak, Turtkul či Nukus. Zde potkáte běžných lidí a nezakopávají o turisty či otravných prodavačů suvenýrů. Shánění benzínu doslova od domu k domu, zda záměna dolarů ne v bankách, ale přímo na tržištích, čekání na možnost natankovat v několikakilometrové koloně, kde Vás domácí, kteří tam čekají někdy i dva dny, pustí před sebe, abyste si natankovali první. Právě tehdy si umíte utvořit celistvý obraz o dané zemi a mentalitě jejích obyvatel. Zjistíte, že ne peníze všeho světa vám zaručí kvalitu života. Že jen obyčejná pohostinnost a lidská ochota podělit se io to poslední, co máte, tvoří ty pravé hodnoty, pro které se ve skutečnosti vyplatí žít.
Objížďkou kolem Afghánistánu do Tádžikistánu
Po týdnu opouštíme Uzbekistán. Musíme jít objížďkou kolem Afghánistánu, protože před přechodem přes Panjakent jsme otočení místní policií, která nám řekla, že tento přechod je již dva roky zavřený. Objížďka trvala dva dny a neměli jsme ani přesnou mapu. Cesta mě překvapila, měsíčního - horská krajina zas a znova úžasní lidé, kteří i když jsme zbloudili, tak si dali tu námahu, aby sedli do auta a doprovodili nás na správnou cestu. Bez nároku na jakoukoliv odměnu zakývali a vrátili se zpět domů.
Opět hranice, opět kontrola pasů, zavazadel, tentokrát už i fotek a videí. Když víte, jak na to, vybavíte se docela rychle. Za Uzbekistánem mi bude smutno. No dobrodružství pokračuje a bude nabírat na obrátkách. Pár hodin cesty a přicházíme do hlavního města Tádžikistánu, Dušanbe, města fontán. Tádžikistán je nejchudší země daného postsovětského regionu. V centru se nacházelo množství historických budov, soch, zahrad a samozřejmě desítky různých fontán. Lidé se tu setkávali, aby si odpočinuli a vyprávěli si zážitky z dne. Vzniklo zde také množství krásných svatebních fotografií. Po dlouhých dnech ježdění pouští mi toto město přišlo jako malý ráj. Dnes už jen večeře, nákup zásob na týdenní cestu Pamíru a hurá zpět.
Pamír dává nám i motorkám pořádně zabrat
Vyrážíme časně. Už o osmé se teploty šplhají nad třicet. Prvních dvě stě kilometrů je fajn, pěkný asfalt, příjemný stín stromů a zdvihající se obzor. Začínají první náznaky hor. Místy je to malý off road. V podvečer, při průjezdu vyschlým korytem řeky, se mi motorka zabořila mezi kameny a zhasla. Chlapi si jistě pomyslí, "ženská", ale fakt jsem tam měla neutrál, aj. tak neštartovala. Nevím, něco prý vyskratovalo baterii. Na Michala jsem se spoléhala sta mechanika výpravy. Ujišťovala jsem se, že moji moto opraví. No i tak jsem se už viděla v kamionu s nějakým Tádžiků jak mě veze zpátky do města, "směr Slovensko". Asi po dvou hodinách jsem slyšela, jak motorka naskočila.Poruchu sice nenašli, ale za pomoci drátů (startovacích kabelů), startovala. Nevadilo, že budíky se protáčejí dokola a nemá výkon, jde! Cesta pokračuje! Stále jsem přemýšlela nad tím, jak málo stačí, aby se celá cesta skončila. A jací jste malí, bezvýznamní a bezmocní v tažení na svůj cíl.Země postupně nabírala ráz horských cest. Stoupání na hřebeny kopců, křižovatky absolutně bez značení, jízda serpentinami zpět dolů k silnici podél řeky, či její brodění.Brodění řeky zní jako fasa zážitek, vlastně zážitek to i je, ale až dnes. V té chvíli, nevyspání, unavení as zkaženou motorkou přebrodit široký brod řeky se silným, po kolena hlubokým proudem, kde jsou výfuky během přejezdu pod vodou, nebyla žádná legrace. Později ta řeka tvořila hranici s Afghánistánem. Neskutečné. Moje jezdecké limity jsem překonávala ne každý den, ale každou hodinu.Cestou jsme potkávali různé dobrodruhy na kolech kolem světa, připadne přes půl světa nebo Poláka na motorce, který cestoval z Polska do Afghánistánu. Tito lidé nám dodávali neskutečnou sílu pokračovat v jízdě, protože oni cestovali celé měsíce, někteří i roky. Polák nás varoval, že s mou motorkou v daném stavu, neprojdeme Pamír. Takže nadcházející město, Khorog, bylo mou jedinou nadějí. Na tržišti se Míšovi podařilo sehnat velkou autobaterii stála asi 80 $. Vyházel mi všechny věci z kufru, natáhl dva 50 cm kabely, jeden na druhý a motorka šlapala jako nová. Bez nové baterky a Michala bych následující výstup do 4300 mnm a pak do 4655 mnm věru nezvládla. Byl tam řídký vzduch a motorkám se už nechtělo táhnout. Jednu noc jsme strávili ubytovaní na hranici s Afghánistánem. Trochu jsem se toho obávala, sever Afghánistánu je baštou Talibanu a pocit, když usínáte a od tohoto území vás dělí jen řeka, je také k nezaplacení.
Výšková zrádnost Pamírské náhorní plošiny
Po vystoupání na Pamírskou náhorní plošinu, která je ve výšce přes 4000 m, bylo už jen malinko vesnic, aut nebo zvířat. Jen holá krajina, kolem nás samé zasněžené štíty Pamíru, sem tam čínský kamion a neuvěřitelné ticho. V takových výškách již není hmyz, zvěř ani nic, co by vydávalo nějaké zvuky. Noc strávená ve stanu byla životním zážitkem - ticho jako v hrobě. Během první noci se z důvodu nedostatečné aklimatizace dostavili silné bolesti hlavy, břicha, zimnice a velká únava. Země nám dávala jasně najevo, že tu nejsme pány my. Uvědomovala jsem si, jaké je vše pomíjivé. I ta nejmenší chyba na tomto místě by mohla znamenat konec cesty, a to nejen té motorkové. Stan jsme si postavili při zrcadlově čistém horském jezeře, při rozvalinách starých vojenských pozici. To neuvěřitelné ticho spolu se zimnicí mě ubíjalo celou noc. No ráno po opravě utržené nosiče kufrů jsme museli opět nasednout a pokračovat dál.Čekalo nás městečko Murgab a karakul jezero výška 3900 m, rozloha 380 km ², nejhlubší bod 238 m . Cestu lemuje nikým nehlídaný plot, který je provizorním hranicí s Čínou. Noc trávíme u karakulského jezera. V rodinném domě, který sloužil jako hotel, jsme se setkali s dalšími cestovateli. Němci, kteří již tři týdny jezdí a poznávají Tádžikistán na zapůjčených motorkách, cyklisté z Anglie směřující do Bangladéše nebo kluci, kteří si v Kyrgyzstánu pronajali taxík a jezdí po zemi. Jelikož sprcha tu nebyla, po společné večeři jsme si umyli zuby a zalehli. Usínali jsme za rachotu elektrocentrály. Došlo nám, že je to jediný zdroj elektrické energie v této vesnici.
Z nehostinné hroudy kamene do krajiny plné života
Od hraničního přechodu Tádžikistánu 4282m k průchodu Kyrgyzstánu to bylo 25 km.Sestup z náhorní plošiny Pamíru je ze severní strany a zima byla tedy pořádná. Hranice sestává z pár unimobuňek a obrovských nádrží na vodu, předělaných na ubytovací prostory. Před námi se pomalu začala rozprostírat rozmanitá horská krajina plná barev, ale ve zpětných zrcátkách jsme se stále loučili s Pamír a jeho štíty. Během pár hodin se země změnila ze skalnaté nehostinné hroudy kamene na krásnou pestrou paletu barev plnou života. Kovbojové na koních ženoucí stáda dobytka po silnicích, přes které se musíte neustále prodírat. Umocňovalo to v nás pocit, že nehostinnost hor je pomalu, ale jistě minulostí. V Kyrgyzstánu najdete také vysoké horské průsmyky. Na cestě do města Oš jsme procházeli cestu ve výši 3615m.Jak jsme pomalu serpentinami scházeli do nížiny Kyrgyzstánu a kochali se rozmanitou přírodou, doběhli nás 4 motorkáři. Svezli jsme se s nimi do města Oš.Jedním z nich byl totiž Patrik. Švýcar, který se s celou rodinou přestěhoval do Kyrgystanu, au kterého budou naše motorky zimovat a čekat na náš návrat příští rok.Abych vysvětlila, plán je takový, že motorky zůstávají v Kyrgyzstánu, my letíme domů, příští rok se vrátíme zpět a pokračujeme. Ještě neznámo kam.
Zazimování motorek v Kyrgyzstánu
Nepřekonatelná touha jezdit nás neustále hnala vpřed. Dokonce i dny určené k odpočinku jsme věnovali motorkám a této cestě. Do Oš jsme tak dorazili o pár dní dříve. Po drobné konzultaci s Patrikem jsme je využili na poznávání okolí. Vybrali jsme se do 150 km vzdáleného Jalal Abad. Naše unavené těla nám však ukázaly, že to nebyl zrovna nejvhodnější nápad. Poslední den, opravy motorek. Připravovali jsme je na zimní spánek a sepisovali seznam, co musíme příští rok přinést s sebou. Večer jsme už jen lenošili na hotelu a čekali na ranní let.Cestu jsme zvládli, co vlastně byl i prvotní plán. Dokázali jsme, že k cestování netřeba mít nejnovější, nejdražší stroje a rozpočet desetitisíce eur. Stačí jen chtít a umět překonat nepohodlí běžného komfortního života, na který jsme z domu zvyklí. Celou cestu jsme se řídili heslem cesta je cíl a to je záruka, že život se nikdy nestane stereotypním.Samotná cesta, let, domů byl plný rozporuplných pocitů. Byli jsme naštvaní a smutní, že se vše končí. Nejraději bychom sedli na mašiny a jeli dál. No také jsme se už připravovali a těšili na příští rok. Přemýšleli, zda pojedeme směr Mongolsko a jeho známý Ulaanbaatar nebo Čína, Laos či Indie.
Žádné komentáře :
Okomentovat