Řecko - 1000 mil s karavanem

Přinášíme Vám několik osobních zkušeností z rodinné dovolené s naším karavanem, kterou jsme chtěli přežít někde u moře. Dovolenou nikdy nezvyknete plánovat a vždy se rozhodujeme na poslední chvíli.Tentokrát jsme váhali mezi Chorvatskem a Řeckem, no a když se blížil čas dovolených, museli jsme se rozhodnout. Volba padla na Řecko už i proto, že není tak precivilizované a ceny v táborech jsou v Řecku o 50 - 60% nižší než v Chorvatsku, kde noc v kempu vycházela pro pět  lidí na 2 000 Kč. Někde na trávě pod stromem a ve vlastních peřinách se nám to zdálo trochu hodně a tak jsme nenasytné Chorvatsko raději odsunuli na neurčito.

Poloostrov Sithonia

Jako destinaci jsme si vybrali severní Řecko, poloostrov Sithonia. Je to prostřední prst poloostrova Chalkidiki. Už dávno jsem si ho předběžně vyhlédl. Cestu jsme už jednou absolvovali, když jsme cestovali na Thassos, ale tentokrát byla změna v tom, že jsme tahali za sebou i náš velký karavan. Jak jinak, přetížený. Samozřejmě, počítali jsme s tím, že cesta nás vyjde dráž na poplatcích za dálnice a náš Chevroletík a apetit jeho třílitrového šestiválce si také požádají své, ale v konečném důsledku jsme se nemuseli vázat na žádnou cestovku a ani si hledat ubytování a nikomu a ničemu se přizpůsobovat. A přestože jsme od domova daleko, i tak jsme tak trochu doma a zejména ve svém. Vzali jsme sebou zásobu minerálky, protože ze zkušenosti z minulých cest na Balkán víme, že tam minerálka je jako neperlivá pitná voda a je dost drahá. Vzali jsme i zásoby trvanlivých potravin a zapnutou plnou ledničku, protože do karavanu se toho dost vejde, protože má spoustu úložného prostoru: 3 KW elektrocentrálu, 15-barový kávovar, různé nářadí a dokonce i vrtačku. Člověk nikdy neví.Pak jsem tŕpol, že kdy mi praskne některá z pneumatik na karavanu. Nestalo se. Naše velké rodinné auto Chevrolet Lumina APV má už jako svůj věk, tak i své kilometry no a více než třílitrový motor. Prebrázdili jsme s ním už skoro celou Evropu a nikdy nás nezklamalo. Projevili jsme mu důvěru i tentokrát. Vyrazili jsme v sobotu někdy před večerem ze západního Slovenska, kolem Budapešti a pokračovaly po dálnici na Szeged. V noci jsme neplánovali cestovat, však máme kde spát. Karavan máme velmi dobře vybaven, a tak jsme první noc strávili na odpočívadle v Maďarsku před srbskými hranicemi, a věru jsme museli nad ránem i přitápět. Asi jsme trochu udělali chybu, že jsme se snažili zajet co nejblíže k srbským hranicím, neboť tam byly odpočívadla beznadějně obsazeno. Měli jsme to zapíchnout dříve, minimálně 50 km před Srbskem, tam se ještě dalo. Zřejmě všichni projíždějící rekreanti přemýšleli podobně a všichni jsme se nahrnuli těsně před hranice. Nakonec se nám podařilo kolem 23 hodiny s naší 12 m dlouhou soupravou přece jen zaparkovat, ale museli jsme ji rozpojit a potlačit, ale vyspali jsme se nakonec v pohodě. V neděli ráno nás navigace zlákala do hypermarketu Cora v Szegedu, což je asi 5 km od dálnice.Čerstvé pečivo, raňajočky jako doma, rozcvička a jde se dál. Srbsko i Makedonii jsme chtěli projít za jeden den a další noc spát v Řecku. Na hranicích nebyly žádné problémy, akorát se tam chtěli přesvědčit, zda nejsme nějaká emigrační agentura a přelezli nám karavan, zda někoho nepasují. Přes Srbsko nás čekalo něco přes 585 km a s obytným přívěsem jsme byli omezení na 80 km rychlost za hodinu, přestože náš velký motor nejlépe táhne kolem stovky.




Rozhodl jsem se rychlost dodržovat. I zde platilo americké staré známé pořekadlo ušetřený dolar, nejlevnější vydělaný dolar, tak jsem vydělal já a ne srbští policisté.Ostatně ani jsme je pořádně neviděli. Cesta byla v pohodě, na zastávky jsme si vybírali jen čerpací stanice OMV a SCHELL, ale oproti cestě před čtyřmi lety, když jsme jeli na Thassos, se situace zlepšila a podstatně. Neměli jsme ani nejmenší pocit nebezpečí.Asi jako u nás. Poměrně slušná úroveň, přijatelné ceny i na stravu. Jen Arabové své pikniky rozprostírali na odpočívadlech na zemi mezi auty.Bylo to z našeho pohledu dost neobvyklé a nechutné, protože to bylo přesně tam, kde se rýsovaly páchnoucí biologické mapy s přesně identifikovatelným původem. Na jiných pumpách jako OMV nebo SHELL vybírali za WC 1/2 € a některé byly velmi zanedbané. Cestou vedle dálnice jsme viděli spoustu hořících smetišť a porostů, jako kdyby Srbové neměli na práci nic jiného, ​​jen všechno vypalovat. Souvislá kouřová clona nám překážela nejvíce a chvílemi jsme měli pochybnosti, zda tam válka vůbec skončila. Jako kdybychom procházeli frontovou linií. Ceny PHM jsou v Srbsku regulovány státem, a tak jsou všude úplně stejné. Mýtné za dálnici jsme platili asi o 30% vyšší kvůli karavanu. Celé Srbsko i Makedonii jsme prošli s krátkými přestávkami bez problémů. Všechny poplatky jakož i ceny PHM souhlasily s údaji uvedenými na recko-autem.cz. Asi kolem 23. hodiny jsme zaparkovali v Makedonii asi 50 km před řeckými hranicemi na krátký odpočinek a následně jsme přešli do Řecka krátce po půlnoci. Na první pumpě jsme auto odstavili, že jdeme spát, no a nedalo se. Velmi silný zápach močoviny a fekálií v nás budil dojem, že asfalt na parkovišti si teritoriální označkoval každý řecký samec. Ne nedalo se, opravdu. Štípaly nás oči a už po krátké chvíli nás napínal natolik, že jsme se jednohlasně rozhodli pokračovat dál směrem na Thessaloniki. Asi po 30 km na parkovišti jedné čerpací stanice jsme přespali a ráno kolem 9. hodiny jsme si dali snídani, kafíčko, ranní hygienu a svěží a zároveň sladce vyživující jsme pokračovali v cestě.Překonali jsme přes velký kopec v Soluni a někdy po poledni jsme bez problémů dorazili na Sithonia. Teploměr ukazoval 39 ° C. My jsme se rozhodli pro východní stranu poloostrova a postupně vystřídat několik míst až po městečko Toroni. Doma jsme si předem připravili z internetu informace o tom, kde a co a kam na poloostrově, a tak jsme se ocitli na pláži ve Vourvorou ​​na Karidi beach. Stálo tam hodně karavanů a žádný kempink, a tak jsme se přidali. Karidi beach je nádherná pláž, písek obsahuje třpytivé částečky asi slídy, zkrátka nevím, ale ve slunečních paprscích se to všechno neskutečně třpytilo jako v pohádce.




Třpytivé částečky nám zůstávaly nalepené na kůži i plavkách. Když jsme vyšli z vody, třpytily jsme se jako mimozemšťané. V souvislosti s tím, že tam bylo mnoho italských karavanů a Italové svůj temperament předváděli dlouho do noci, jsme pochopili, že to není místo pro nás a ráno jsme se rozhodli jít dál, na jiné rajské místo. Prodírajíc se několika stády pasoucích se koz, překonává množství serpentin, převýšení a nádherných scenérii, užívajíce si prvenství.V kolonách, jsme se dostali do městečka Sarti.. Cestou jsme potkávali mnoho sjezdů scházejících po prašných cestách dolů k moři a jistě na krásná místa, ale s naším velkým karavanem jsem se tam neodvážil, protože jsem si nebyl jistý, jestli se s ním po strmé a prašné cestě dostanu zpět na hlavní cestu.Rozhodli jsme se raději neexperimentovat. V Městečku Sarti hned na začátku stojí velký žlutý supermarket. Dostane se tam vše včetně čerstvých potravin, no a tam nám jeden polský karavanista poradil  pjonknunké mjostečko . Vrátili jsme se asi 5 km zpět na neskutečně krásnou Portokali beach, známou také jako Orange beach. Je to jedno z nejkrásnějších a nejromantičtějších míst, jaké jsem kdy viděl. Velmi čistá a průzračná voda na bílém písku mezi bílými skalami v mnoha odstínech krásné modré barvy. Na pravé straně je velká socha mořské panny a socha přikované mýtické postavy s dravým ptákem a jakási menší nudapláž. Nudisté ​​se mísily z nenudistami a nikomu to nevadilo a nikdo nikomu nepřekážel.Cestovní kanceláře název Orange beach zdůvodňují oranžovým pískem, ale to není pravda. Podle místních tam kdysi ztroskotala loď s pomeranči. Každé ráno tam vychází sluníčko zpoza mýtické hory Athos a je to velmi krásný pohled. To místo nás chytlo natolik, že bychom tam nejraději zůstali navždy. Každý den tam na půl hodinu zastavovali výletní lodě asi 100 m od břehu a vozili skokany do vody. Z lodních reproduktorů bylo slyšet maďarské a české tóny. Na Portokali (Orange beach) jsme potkávali spoustu stanujících Řeků, Maďarů a karavanujícich Italů.

Zákaz stanování a kempování.

Je všeobecně známé a propaguje se, že v Řecku je přísný zákaz stanování a kempování ve volné přírodě mimo vyhrazených kempů, našel jsem to před cestou na internetu, ale pravda je někde uprostřed. Vypadá to tak, že Řekové rozlišují kempování a parkování. Všimli jsme si, že i Italové jsou si toho asi vědomi, neboť stůl se židlemi sbalili, jakmile dojedli. Před karavanem měli jen pantofle a mohli kdykoliv odejít. I my jsme se rozhodli pro stejný způsob. Parkování přes den nebo v noci, to se nerozlišuje. Údajně to policisté občas řeší, ale my jsme měli klid, stejně jako všichni Češi a Maďaři, které jsme potkali s karavany. Celkem klidně jsme několik dní zůstali na Oranžové pláži a bylo nám tam neskutečně nádherně. Na jeden den jsme si půjčili skútry a najezdili jsme kolem 200 km. Cena byla 12 € za motorku na den.Mysleli jsme si, že najdeme hezčí nebo stejně pěkné místo a zase se přestěhujeme, ale nenašli jsme. Zvláštností je okolí Kriaritsi. Někdo tam před lety začal budovat jakýsi megalomanský projekt. Na rozloze možná 10 kilometrů čtverečních jsou kompletně vybudovány desítky kilometrů perfektních asfaltových silnic, krásné parkoviště s obrubníky, různé schodiště a k tomu všemu vodovodní a hydrantový rozvod, kanalizace, elektrorozvody i s rozvaděči. Zkrátka v tom nedostupném a divokém terénu vysoko na skalách nad útesy a panoramaty to muselo stát obrovské peníze a nyní se tam pasou kozy a všechno to chátrá a podmýlá to dešťová voda. Prozkoumali jsme to na motorkách a děcka měli z toho nezapomenutelné zážitky.Zajímavá a velmi pěkná a romantická je i pláž Kalamitsi, Sikia a pirátský záliv Porto Koufo, který je největším přirozeným zálivem Středomoří, kam se dá vplout z moře.Mne to tak trochu připomínalo severské fjordy a také voda tam byla dost studená.




Za zmínku stojí snad jen fakt, že i my jsme pocítili, že naše eura měli přece jen jinou hodnotu než německé, i když jsou možná těžší vydělané. V Sarti jsme si u Angela rezervovali tři skútry na ráno. Zaplatili jsme celou částku a dali je stranou jako zarezervované. Ráno nás však čekalo překvapení, že nám Angelo dával úplně jiné, ošoupané a vylágrované motorky. Měl tam česky hovořícího chlapce, který nám řekl, že tam byli Němci a Angelo jim naše již předplacené skútry dal. Němci jsou Němci a mají přednost. Asi to už další komentář nepotřebuje. O kulturní a hygienické úrovni relevantní půjčovny, jakož i její majitele by se dalo hodně mluvit, ale nebylo by to asi nic povzbudivé. Poloostrov Sithonia je krásný, ale je tam poměrně výrazný nedostatek vody a pitné už vůbec s porovnáním například s ostrovem Thassos, kde z kohoutků teče pitná voda a na všech plážích i v divočině se dá osprchovat. Na celé východní straně Sithonie jsme nenašli ani na jedné pláži sprchy ze sladkou vodou. Moře bylo všude nádherné a čisté, příroda však velmi trpí nedostatkem vláhy. Viděli jsme spoustu kozích farem, jakýchsi salaší, a mnohé asi tak na úrovni středověku. Až sem asi EU nesahá. U nás  
by hygienici okamžitě zasáhly a byli by o tom plné zprávy. Dovolená s karavanem má své nepopsatelné kouzlo nezávislosti. Kdo to zná, ví o čem mluvím. I na Chalkidiki a v jejich blízkosti je mnoho různých archeologických památek a zvažovali jsme, zda je navštívit nebo ne, ale při 39 až 40-stupňových vedrech jsme z pochopitelných důvodů dali přednost nádherné a osvěžující vodě Egejského moře. Možná za zmínku stojí několik zkušeností ze zpáteční cesty. V Řecku je neděle skutečnou nedělí a že prý za to mohou popové z Athosu. Přišli jsme na to, když jsme domů vyrazili právě v neděli. Všechno bylo zavřeno. Na Sithonii ještě v turistické oblasti jsme našli cestou jeden otevřený obchod.Přesně takový jako u nás, jen na výrobcích byly ty jejich nemožné řecké hieroglyfy. Plánovali jsme zastavit a nakoupit v Carrefouru v Soluni.Je to hned vedle dálnice a dá se tam v pohodě odbočit. Jenže bylo zavřeno.Po celém úseku silnice asi 150 km od poloostrova Chalkidiki přes Thessaloniki a skoro až k Makedonským hranicím nebyla otevřena ani jedna benzinka. V rezervě jsem měl 5 litrový kanystr benzínu pro každý případ a už jsem si myslel, že ho musím použít,ale asi  po 20 km před Makedonií byla jedna otevřená tak jsme si oddechli, ale do té doby nám nebylo dvakrát veselo.

Mezi Řeckem a Makedonií

Na hranici je duty free zóna. Vyplatí se zastavit. V Makedonii na jedné benzínce asi 8 km před městečkem Veles jsme se rozhodli přenocovat. Pumpaři jsem dal dvě plechovky piva, aby nás v noci hlídal. O tom, že tam můžeme v pohodě a bezpečně přenocovat nás ujistil tak přesvědčivě, že až ráno kolem 8 hodiny mě svou charakteristickou výmluvností vzbudil jeden makedonský osel, jehož tam někdo brzy ráno uvázal. Pumpař nás nasměroval do městečka Veles, že tam si můžeme nakoupit čerstvé pečivo a jiné potraviny, a tak jsme ve směru naší cesty dále po dálnici po chvíli odbočili a na náměstí asi 2 či 3 km od dálnice se dalo v pohodě zaparkovat. Připadalo mi to tam asi jako u nás v 60-ých letech minulého století, ale obchod byl na úrovni. A hlavně měl dobré ceny. Nakoupili jsme zejména hodně sýrů, vycházeli asi na polovinu ceny než u nás, a vynikající balkánský sýr do šopského salátu a jiné velmi chutné tvrdé sýry. Vždyť v chladničce se již uvolnilo místo. Nedá mi nezmínit se o tom, že v celém obchodě jsme byli sami. Tam ani neměli vozíky na kolečkách, pouze košíky do ruky. Vběhli jsme tam celá rodina, každý vzal jeden košík a prodavači z nás očividně znervózněli. Však jsme udělali i větší nákup. Za ty ceny? No nekupte to! Možná to tam není zvykem, nevím, začali však chodit za námi.
Až když jsme zaplatili a odcházeli, očividně pocítili úlevu. Zmohli se na pozdrav a dokonce úsměv. Připadalo nám to tam velmi zvláštní. No kdoví, a tak jsme raději frčely dál. Na hranicích nám nevěnovali nějakou pozornost a už nebyly zvědaví ani na karavan, a tak jsme pomalu ale jistě dodržovali 80 km rychlost, postupovaly domů, až najednou začal náš šestiválec vynechávat a stále více. Tak jsem se rozhodl dotáhnout auto na nejbližší čerpačky, že kdyby náhodou nastal nějaký vážnější problém, abychom nezůstali někde na odpočívadle sami. Na čtyři válce jsme přece jen na jednu srbskou čerpačky dojeli.Odpálili se nám dva vysokonapěťové kabely na svíčky až natolik, že mi zůstaly v ruce, takže bylo snadné identifikovat problém. Měl jsem v rezervě několik kabelů. Kdybych měl jen jeden, nevím co bych byl dělal. Jistě bych si byl nějak pomohl, ale vyplývá z toho ponaučení, že je třeba si vzít náhradní díly a v dostatečném množství. Mně se to vyplatilo.Větší problém však přišel z jiné strany. Podařilo se mi na ty čtyři válce zastavit blízko chemických toalet TOI, které v tom horku nebyly zdaleka chemické, a právě z jejich směru foukal vítr. Slovy se to nedá popsat. Asi všechny tchoři z celého Balkánu by měli dost velký problém konkurovat tomu, co tam bylo a co se odtud valilo. Nebylo kam ani odtlačit naši soupravu, takže když jsem kabely vyměňoval, chodil jsem se nadechovat bokem. Jako při potápění, Nakonec jsem o oběd přišel tak či tak. Nuže co? Alespoň budu mít na co vzpomínat. Pomalu ale jistě jsme dorazili domů s tím, že jsme ještě jednu noc přespali na odpočívadle v Maďarsku.

Karavanem po Norsku

Půlnoční slunce, světlo skoro 24 hodin denně, místy nehostinná a drsná příroda, nevyzpytatelné počasí, ale přitom neuvěřitelná krása takové je Norsko v letních měsících.Rád cestuji, proto jsem si v roce 1995 založil cestovku. Od té doby se mi podařilo toho procestovat hodně, ale jak už to bývá, na perličky z cest se časem zapomíná. Proto se v každé volné chvíli na cestách snažím zaznamenat si své zážitky do cestovatelských zápisníků.. Moje letní představa o dovolené je vzít si karavan, své nejbližší a jít se brouzdat někam po světě. Půlnoční slunce, světlo skoro 24 hodin denně, místy nehostinná a drsná příroda, nevyzpytatelné počasí, ale přitom neuvěřitelná krása takové je Norsko v letních měsících.   Nejen proto, že jsem se tam před lety dal dohromady s mou nynější manželkou, ale zejména pro své krásy. S rodinou každoročně jezdíme s karavanem na několikatýdenní cesty po světě. V roce 2008 jsme navštívili Norsko. Cestu jsme absolvovali s našimi dvěma dětmi - Leuška měla 2 roky a Jakubko 4. Díky této cestě mohli vidět naživo  Santa Clause alias našeho Ježíška. Kdo nevěří, že i za polárním kruhem se nacházejí nádherné bílé tropické pláže a moře modrozelené barvy, ve kterém se  dá koupat. V Norsku mají velmi štědrý sociální systém. Nikdo zde nemůže být nezaměstnaný stát mu je povinen najít práci ale daně jsou zde v některých kategoriích až 80%! Do důchodu se odchází v 67 letech muži i ženy   Jelikož chtějí zamezit vylidňování nehostinných oblastí, dotují každé zemědělské pracovní místo cca 33000 € / ročně. V jižnější  oblasti Norska, jsou na svazích velké ovocné sady, na kterých se pěstují třešně, jablíčka, hrušky, maliny a jahody. Hardangerfjord je prý dost teplý a na svazích se tak vytváří vhodná mikroklima. V každém případě červené třešně a zasněžené kopce mi nejdou velmi dohromady, ale jak vidno, možné je všechno. Během naší karavanashow  po Norsku jsme vyrazili na turistiku k třetímu největšímu ledovci Norska - Folgefonn, přesněji k jeho splazu Buer. Cesta vedla přes krásný les kolem bouřlivé tekoucího potoka, který vznikl z tajícího ledovce (ten má 37x24 km a je hrubý 300 m). Šli jsme tak blízko, pokud to bylo možné a ledovec byl opravdu nádherný. Podívali jsme si i dvouramenný vodopád Latefossen. Počasí v Norsku je nevyzpytatelné, což se potvrdilo i během našeho pobytu, když jsme se přibližovali k Bergenu, nejdeštivějšího městu v této zemi. Srážky tu ročně dosahují až 2200 mm, takže zde prší třikrát více než u nás.

Bergen

Má 220 000 obyvatel, je druhým největším městem Norska. Na hlavní pěší zóně Trolgalmenningen vystupoval asi 50-členný černošský soubor. Byla to směs černošských a moderních tanců a dechové hudby. Bergen mě asi 3 největší zajímavosti: rybí trh, starou bergenskou čtvrť a akvárium.
Při přístavu je čtvrť Torget, která má veselou a rušnou atmosféru. Nachází se v ní známý rybí trh, na kterém nemůže pobýt dlouho ten, komu vadí produkty rybolovu.Prodávali zde kdejaké rybí pochoutky, krabi, krabí paštiky, lososy, lososí plátky, asi 10 druhů kaviáru, salámy ze všeho možného např. ze sobů.Co je však nejkrásnější v tomto městě, je 58 dřevěných domů staré obchodní čtvrti Bryggen, které jsou zapsány v světovém kulturním a přírodním dědictví UNESCO. Jsou to vlastně poslední zbytky budov, kterých zde bylo v minulosti mnohem více. Ale požárům, výbuchům munice v přístavu a podobnými nehodami se téměř všechny domy zničily. Nyní jsou v nich obchůdky a restaurace. Domy jsou dřevěné z hrubých prken na kamenných základech. Byli jsme překvapeni, že i Bergen má podobný problém, jak mají Benátky. Také upadá a za poslední roky upadl asi 100 cm. Za několik let budou možná již základy těchto domů pod vodou. Počasí nám vyšlo skvěle.Dokonce vykouklo i sluníčko a bylo docela teplo. Možná i 17 ° C. Bergen akváriu - akvárium v Bergenu je známé zejména tučňáky a lachtany. V budově bylo 70 akvárií s rybami hlavně z norského pobřeží, ale jsou zde i krokodýli, hadi a ještěři a množství sleďů.

 Zastávka - Floro

Floro je nejzápadněji Norské město, 5 ° východní délky a 61 ° severní šířky, má kolem 8500 obyvatel. Je to malé klidné městečko s dřevěnými domky, dokonce i takové malé 2-3 bytovky byly ze dřeva. Klasická barva domů - tmavočervená a okna a kolem oken byly bílé. Před domy plápolají na stožárech norské zástavy. Norové jsou hrdý národ. K mému překvapení tu mají i letiště. Vlastně každé takové městečko má v Norsku letiště. Dostat se odsud rychle do civilizace je problém.Jezdí zde autobusy - to je však do Trondheimu nebo do Osla přes 10 - 14 hodin jízdy, vlaky zde nemají a světoznámou pobřežní linkou Hurtigruten je to také nadlouho  Hurtigruten je lodní linka, která spojuje všechny pobřežní města od jihu až po sever a je jakousi nervovou soustavou celého pobřeží, protože vše důležité se zde vozí a převáží loděmi. Kdysi bylo Floro rybářskou základnou, lovili se zde hlavně tresky a sledi. Nyní zde vzkvétá hlavně rybaření, oprava lodí, služby a hlavně ropné plošiny v moři. Třetí červnový víkend bydlí ve Flore festival zaměřený na nejdelší nosatý stůl na světě. Kdysi začalo Floro s jiným městem soupeření, kdo udělá delší stůl s rybími jídly. Po letech soupeření nakonec to jiné město odstoupilo a Floro si dodnes drží své prvenství v Guinnessovy knize rekordů I v tomto roce měl stůl 350 ma bylo na něm 1,3 t sleďů. A to vše zdarma!  Ve městě byla veselá atmosféra, kolotoče, stánky.Na hlavní ulici byly rozloženy stoly pro lidi. Hráli zde různé norské skupiny tradiční i moderní písně. Po proslovu se rozdali na stoly talíře, příbory, nakrájené chleby, minerálky, limonády, nealkoholické pivo, upečené brambory a nakonec i asi 5 druhů salátů ze sleďů. Chutnalo to asi jako zavináče naložené v různých omáčkách, s různými přílohami. Některé byly s hroznem, další s broskvemi, cibulí, jogurtem.  Po ulici rozdávali nanuky bylo 10 ° C. Zajímavostí byly i ženy, které se sem vybrali oblečené jakoby bylo 30 ° C, nohy holé, pouze boty na přezky. Ale měli pěkně červeně nalakované nehty, kdy je mají ukázat, když zbytek roku zde mrzne .Naším dalším cílem v Norsku byla vesnička Olden, která se nachází ihned při jednom z ramen fjordu uprostřed zasněžených hor.Pár domů, škola, 2 obchody. Zajímavé je to, že na dveřích obchodů chybí otvírací hodiny. Norové je asi nepotřebují. Otevírají obvykle v 9:00. a zavírají cca o 20.00-22.00 hod.  v sobotu do 16.00 hod. v neděli zavřeno. Co nás však zmátlo bylo to,že zboží zůstává vyložené před obchodem i po jeho zavření. U nás by to bylo do pár hodin rozkradené. Nebyly to sice nějaké extra drahé věci - cca do 15 €. Jednou ráno se stala neuvěřitelná věc. Vzbudil jsem se a přes střešní okno karavanu jsem viděl modrou oblohu a svítící sluníčko. Nechápu, ale ihned budíme děti, snídáme a vyrážíme do hor, aby nám to počasí vydrželo pěkně hlásili pouze dopoledne.




Zamířili jsme si to do severní části ledovce Jostedalsbreen, jde o největší pevninský evropský ledovec o rozloze 487 km2.Také má největší tloušťku ledu - až do 400 m. Leží v nadmořských výškách nad 1000 mnm, kam se běžný člověk těžko dostane, ale ve více údolích sbíhají dolů splazy z ledovce. Tak je to i při ledovcovém jazyce Briksdalsbreen, kde led dosahuje až nadmořskou výšku 349 mnm Neuvěřitelné.
Po cestě jsme procházeli kolem jezer, na hladinách kterých se odrážely jakoby v zrcadle čerstvě zasněžené vrcholky okolních skalnatých hor. Nádhera. Na konci 23 km dlouhé doliny byla odbočka do kopce směrem k Briksdalsbreenu. Slunce svítilo, konečně jsme měli opět krátká trička, vždyť bylo 14 ° C. Cesta nahoru byla krásnou přírodou v údolí, v níž hučela říčka z roztátého ledovce, uprostřed cesty padal lze 50 metrový vodopád. Cesta nahoru trvala necelou hodinku, Kubko ji statečně vyšlapal.Těšil se na sníh, který jsme mu už dlouho slibovali. Turistický chodník se sem tam potkával s pěšinkou, po níž vyvážely pohodlné turisty  většinou Japonce na vozidlech, které se podobaly autíčkům na golfových hřištích. Když jsme konečně vyšli nahoru, dostali jsme se do blízkosti ledovce, pod kterým bylo asi 1 km ledovcové jezero. Na něm plavaly zbytky ledu z ulomeného ledovce. Briksdalsbreen se táhnul od jezera přes roklinu až vysoko do hor. Na vodopádech jsme potkali poměrně hodně Indů. Totéž bylo i na předchozích místech. Je to docela překvapující zjištění, že kromě již "klasických" turistů - Japonců začínají ve velkém cestovat i bohatí Indové. Další zastávkou byl národní park Dovrefjell-Sunndalsfjella, který se nachází nad Dombasom. Procházeli jsme křížem přes něj, stáli jsme každou chvíli. S rozlohou 4367 km2 je největším souvislým chráněným územím v Norsku, s nejvyššími horami kolem 2286 m. Tato rozlehlá, poměrně rovná, náhorní plošina je vhodným domovem pro polární lišky, sobi, rosomák a pižmone. Díval jsem hlavně, zda neuvidíme pižmony ale viděli jsme akorát tak vycpané v muzeu v Dombase. Pižmoni jsou velmi vzácní patří do čeledi turovitých, ale podobají se spíše  chlupatým zubrům. Váží 200-450 kg, žijí v Grónsku, Kanadě a na Aljašce. Tady v Norsku žili kdysi.  Po 2. sv. válce zde bylo z Grónska vysazeno 23 pižmonů. Poměrně se jim zde daří, nyní jich je kolem 80 ks. Zajímavostí je, že jediným predátorem pižmoňů je vlk. Vůči vlku se chrání tak, že býci utvoří kruh a rohy mohou rozpárat útočících vlků. Uvnitř kruhu zatím stojí samice a mláďata. Pokud jsou pižmone rozzlobené, tak Fucine a rychlostí 60 km / hod vezmou s sebou vše, co jim stojí v cestě. Později jsme se přesunuli do kempu v Roros. Počasí je nevyzpytatelné, "vtipné" je to, že nejteplejší je nahoře v Laponsku asi 700 km severně za polárním kruhem. Je tam dokonce teplejší, než v jižním Norsku.

Kouzelné město Roros

Je skvostem zapsaným v seznamu světového dědictví UNESCO. Od 16. století se zde až do roku 1977 těžila měď. Bylo to přesně 333 let. Nejdříve jsme šli do historického centra města, které lemují původní dřevěné domky, ty jsou téměř všechny chráněné.Podívali jsme si i místní luteránský kostel, který patří se 1670 místy k sezení k největším kostelem v Norsku. Dala ho postavit a dlouho ho i vlastnila těžební společnost. Kousek od kostela směrem k řece stály původní dřevěné domky horníků. U řeky stálo důlní muzeum, které se nám velmi líbilo.Nádherné byly funkční modely dolů a hutí na vodní nebo koňský pohon. Velmi pěkné byly i modely horníků pod zemí. Z boku byly provedeny malé otvory, přes které se dalo dívat dovnitř. Měď se zde přestala těžit v roce 1977 pro bankrot těžební společnosti. Na polárním kruhu jsme potkali Čechy motorkáře. Obdivujeme takové lidí. V takové zimě to není ani autem a karavanem bůhvíco, ale na motorce? Vždyť musí být zmrzlí, že se musí bát, aby se v ostřejší zatáčce nezlomili. Později jsme se vybrali na konec Lofot - do vesničky s nejkratším názvem na světě  A.V A jsme potkali první  Slováky. Byla to parta 8 starších pánů z Trenčína. Byli  tu společně na 4 týdny.   Během jízdy jsme vedle cesty viděli spoustu dřevěných stojanů na kterých sušili tresky. V lednu až březnu sem přivážejí ze severu tresky. A toto vědí rybáři už od poslední doby ledové před 10 000 lety, odkdy je sem chodí lovit. Na Lofotech zpracovávají ještě tresky tradičním způsobem. Osolené je nechávají asi 3 týdny sušit venku. Byl to neuvěřitelný pohled vidět tisíce se sušících ryb. Z ryb zpracovávají téměř vše. Hlavy posílají do Nigérie, kde tvoří základ oblíbeného pikantního pokrmu, jikry a mlíčí osolené dají do obrovských sudů a posílají do Německa, tresčí jazýčky jsou místní pochoutkou. A samozřejmě játra, z níž se vyrábí olej bohatý na vitamin D. Lov a zpracování tresek je na Lofotech hlavním průmyslovým odvětvím, ročně zde chytí asi 50000 tun. A opravdu, když jsme viděli, jak skládají ty tresky ze sušáků, tak si s tím nehráli. Na místní  radnici  stáli dva chlapíci, kteří sundávali ryby a házeli je do radlice. Když byla radlice plná, tak radlici se spoustou sušených tresek vysypali do přistaveného nákladního auta. No nehrají se s tím. Něco jim popadalo po zemi, ale nedělají s tím vědu. Naházeli zpět do auta a fungovali dál.

Nusfjord

Je malá vesnička při malém přístavu na jižním pobřeží. Nachází se zde malá zátoka s loďkami a domky na kůlech, nachází se zde kopec "Rorbuer" - původních rybářských domků. Při vstupu do vesnice chtějí od nás vstupné 50 NOK / osobu, ale když zjišťují, že vesnicí jen procházíme a jdeme na turistiku, tak vstupní nemusíme platit. Takový systém by asi u nás nemohl fungovat, protože všichni by asi  turistikovali .Vyrazili jsme na krásnou túru kolem pobřeží. Co by asi nikdo z nás nečekal, daleko za polárním kruhem jsou bílé tropické pláže a zářivé modrozelené moře U městečka Ramsberg je taková pláž. Malí si zde hráli s pískem a sklízeli mušličky. Mně to nedalo,vyzul jsem se, vyhrnul kalhoty a šel do vody.Byl jsem asi po kolena. Přece jen to nebylo na koupání. Tak 8 - 9 ° C. Do Svolvaeru jsme dorazili kolem 17.30. hod. V malém centru byl přístav, informační kancelář, hotýlky a pěkné domky kolem. Navštívili jsme i muzeum ledu. Naštěstí tam mysleli i na méně oděné a na recepci se daly půjčit teplé kabáty. V muzeu je stálých 6 ° C.Jsou tu výtvory z ledu. Nádherné sochy, tunely, podstavce na svícny, 3 m spirála se zamrzlými rybami. Pěkný a inspirující byl i bar z ledu, kde byly i poličky, barové židle, pult, sklenice prostě všechno bylo z ledu. A co podávali v baru? Přece ledově vychlazenou Finlandia vodku. U baru koukala asi 4 metrová ledová láhev vodky. Zima nám bylo "fest", tak jsme rychle pofotili a už se těšili na panáka  slivovice v karavanu.Dále jsme se přesunuli po E10 z Lofo přes další souostroví Vesterålen až do jejich nejsevernějšího bodu Andenes. Dopředu jsme si telefonicky zamluvili výlet na další den na velryby do Whalesafari. Vesteraly už nejsou tak hornaté jako Lofoty. Kupodivu jsou Vesteraly i norskou obilnicí. Stovky km za polárním kruhem se zde pěstuje pšenice. Díky teplému Golfskému proudu je zdejší podnebí mírné i když ne teplé  a daří se zde i této plodině. Jen si neumím představit, kdy zde mají žně, když tu každou chvíli prší. Asi pak vše obilí dosuší v sušičkách. Andenes je několikatisícové město, ve kterém mají všude po kopcích i podél moře samé antény, radary, velké sítě vojenských antén. Nacházejí se zde budovy s raketami a s nápisem Raketová základna Andoya.  Norsko, jako člen NATO má na tomto vhodném místě s dobrým dosahem a dostřelem na Atlantik svou základnu. Na místním vojensko-civilním letišti byly vojenské budovy zapuštěné do země a kvůli zamaskování pokryté zdejší vegetací.Náš kemp byl asi 1 km od raketové základny, a když jsme šli kolem, tak právě blikaly majáky a zvedala se odpalovací rampa s asi 3 m raketou. Pak raketu odpálili. Šla nad mraky a padla asi 2 km od pobřeží. Neměli jsme z toho dobré pocity. Ještě že žijeme v míru. A pak přišlo na řadu Velrybí safari. Začalo se rozdělením do skupin. Měli jsme 4 průvodce. Nejdříve nám všem podali pilulky proti nevolnostem. Na lodi to prý dobře hází, tak paráda. Od předchozí dne jsme se už dopovali domácími léky a toto jsme si dali ještě navíc. Jako první byla krásná diaprezentácie Andenes v létě i zimě, dále velryb, losů, polární záře. Pak jsme šli do muzea, kde měli kostru z velryby, druhu, který bychom měli vidět na moři. Seznámili nás s životem velryb a nakrmení informacemi i tabletkami proti zvracení jsme s odvahou nastupovali na loď.Bůhvíjak velká loď to nebyla. Šli jsme na moře s firmou, která je jedničkou v pozorování velryb na světě, tak jsme jim dali plnou důvěru.  Dokonce mají v pravidlech, že pokud neuvidíme velryby, máme další výlet zdarma . Šli jsme od pobřeží cca 60 km do vod Arktického oceánu nebo jak nás učili Severního ledového oceánu.Do 100 m hlubokých pobřežních vod zde zasahuje přes 1000 m hluboký podmořský záliv.Do kterého chodívá lovit cca 60 velryb. A to bylo to místo, kam jsme zamířili.Děti dostali povinně záchranné vesty. Všichni jsme dostali pytlík na zvracení, to nevěstilo nic dobrého. Naše loď kývala ze strany na stranu, jako nějaká malá ořechová skořápka. Asi po hodině houpání ztišili motory. Pořádně se ochladilo, bylo kolem 0 ° C. Tady už asi Golfský proud moře velmi neovlivňuje. Asi 200 metrů napravo od nás, mezi vlnami, někdo zahlédl vyfukující vodu do vzduchu. Byla tam velryba. Ihned naskočili motory a snažili jsme se k ní přiblížit co nejvíce. Měla kolem 14 metrů, byla trošku světlejší barvy. Jen se vyvalovala na povrchu a dýchala. Musela se pořádně nadýchat, aby vydržela 30-40 minut pod vodou. Asi po 5 minutách se velryba prohnula vkouzla pod vodu. Její charakteristický ocas nad vodou nám zamával a rozloučila se.Krása. Tato velryba s velkým nosem loví v hloubkách kolem 200 m. Sama váží 50 tun a za den sežere až 1 tunu potravy. Dokáže dokonce sežrat chobotnice s délkou než je ona sama. Do této oblasti chodí zejména samci, aby nabrali váhu a sílu a pak se plaví do oblasti Azor a Kanárských ostrovů, kde se stráví zbytek roku. Překvapilo mě, že velryby spí ve vertikální poloze, aby se neutopili a mohli dýchat. Další plán jsme trošku pozměnili. V 9 km vzdálené vesničce Bleik bývá výlet na ptačí ostrov s útesem na pozorování papuchalkov. Z přístavu jsme na ostrov šli sedm + kapitán + průvodce. Je to pták charakteristický pro severní oblasti Norska. Nejvíce jich je na ostrově Rost pod Lofoty, kolem Nordkappu, ale i zde na Vesteraly při Bleik. Každoročně zde na útesech hnízdí asi 100-tisícová kolonie papuchalkov. První papuchalky jsme viděli asi 1 km od vysokého strmého ostrova. Připadaly mi jako létající tučňáci. Tlustí, s malými úzkými křidélky. Z východní části ostrova byla v strmém kopci tráva, kde měli papuchalky v malých dírách vejce a tam i uhnízdili. Právě za 1-2 dny se měli líhnout malé.Papuchalky se dožívají 20-30 let, ale mívají vždy pouze 1 mládě. Při cestě zpět mě docela zaujal pub na pobřeží. Hlavně tabule před ním oznamující otevírací hodiny.Denně od 21.00 hod.. Neuvěřitelné. V pěkném kempu před Andenes byla možnost excelentního výhledu na půlnoční slunce. Byli jsme dost na severu, slunce zde zapadne někdy až v druhé polovině července. Navíc jsme byli na severu samotného ostrova, čili nám ve výhledu nic nebránilo. Asi do 22.00 hod.. bylo venku ještě docela příjemně. Pak sice slunce ještě svítilo, ale už nebylo teplé. Padalo níže a níže k obzoru a pak opět stoupá. Vidět slunce přesně na půli cesty mezi západem a východem o půlnoci je něco úžasné. Na další den jsme vyrazili dál, naším cílem byl Nordkapp. Po cestě k němu jsme viděli stále častěji tabule upozorňující na sobi. Nejdříve jsme je viděli jen osm. Cestou dál a dál na sever se naše setkání s nimi zintenzivňovaly. V horách jsme viděli dokonce stáda s cca 200 kusy. Sobi jsou buď šedé, šedobílé nebo na severu je často vidět i čistě bílé. Soby chovají místní laponské rodiny (Saam). Žijí polodivokých způsobem, některé mají dokonce zvonce či čísla v uších. Něco jako ovce u nás. Laponci ve svém charakteristickém modro-červeném vzorovaném oblečení prodávají výrobky ze sobů vedle hlavní silnici. Cesta na ostrov, na kterém Nordkapp leží, vede pod moře. Tunel vytesaný do skály má délku přes 6,5 km a klesá až do hloubky 211 metrů pod mořem. Celkem slušné klesání na začátku na konci tunelu.Abych nespálil brzdy, šel jsem dolů raději na dvojce. Na začátku tunelu byla pořádná mlha. Kdoví proč. Asi se voda ve větších hloubkách ohřívá od zemského povrchu, vypařuje a při východu se vytváří hustá mlha.

Nordkapp

Nejsevernější místo naší trasy, jakož i celé Evropy. Nachází se na 71 ° 10 '21'' severní šířky. Odtud je blíže na severní pól, jak do Osla v jižním Norsku. Slunce zde nezapadá od poloviny května do konce července. Nordkapp leží na 300 metrů vysokém skalním útesu. Je zde budova, v níž si turisté mohou prohlédnout v kinosále panoramatický, dobře zpracovaný, film o Nordkapp..Dále zde najdete prodejnu suvenýrů, pobočku nejsevernější norské pošty, před kterou stála řada lidí, kteří chtěli poslat známým pohlednici s razítkem nordkappské pošty. Nordkapp nezklamal ani teplotou. Přes oběd zde bylo +3 ° C, což je na 4. července celkem "slušná" teplota. Z Nordkappu vede i troška kratší cesta na jih, jak přes Finsko na Rovaniemi. My jsme si ji však vybrali proto, že jsme malým chtěli ukázat Ježíška (Santa Clause). Santa Claus Village se nachází přesně na polárním kruhu. Byla zde hlavní budova se Santou a spoustu obchůdků se suvenýry. Před Santovou budovou prochází polární kruh. Jakubko s Leuška byli na "Ježíška" velmi zvědaví. Na začátku byla recepce, kde dostali na krk vstupenku, ptali se jich, jak se jmenují, odkud jsou (vstup byl překvapivě zdarma). Pak jsme vešli do země pohádek. Procházeli jsme po velké lodi, po krách ledu, po stranách byly staré skříně, v nichž byly obrovské staré zaprášené knihy, možná 3000 stranové, asi ¾ metru vysoké. To si tam Ježíšek  a jeho skřítci zapisují, kdo jaké dárky dostane. Nakonec jsme přišli do velké haly, kde byly obrovské hodiny možná 10 metrové kyvadlo  které tikaly a každým tiknutím se Vánoce přibližovaly. U dveří za halou už čekal bradatý skřítek, který nás pustil dál  za Santou. Byl to Santa na úrovni. Ve svém křesle, s velkou bradou, s hlubokým hlasem.Santa slíbil, že přes Vánoce přijde a přinese dárky. Těch pár minut, co jsme byli u Santy a rozzářené tváře našich dětí nám určitě stály za těch pár set kilometrů, co jsme si sem zašli navíc.

Trondheim

Naším dalším cílem byl Trondheim. Bylo tu slunečno, teploučko, do 20 ° C. Chodili jsme v kraťasech a tričkách. Náš kemp byl na exkluzivním místě je zde klidný záliv s pískovým pobřežím, s velmi pozvolným vstupem do moře. Možná 100 metrů od kraje je zde možná 1 metr vody. Ráno bývá poměrně velký odliv a voda je přes 100 metrů od břehu. Písek po odlivu se přehřeje a tím, že během dne je opět příliv, tak se voda ohřívá jednak od slunce, jednak od přehřátého písku. A toto je také způsob, jak se dá asi 200 km pod polárním kruhem koupat v moři v celkem teplé vodě. Bylo krásně tak jsme se rozhodli vzít si kola. Hodili jsme je na střechu a odjeli do Trondheimu. Na místě hrobu sv. Olafa byla postavena v 11. století nynější největší trondheimská pamětihodnost a největší středověká stavba ve Skandinávii - Nidaroskatedralen. Je to opravdu obrovská stavba s úchvatnou západní fasádou, která je odshora až po spodek pokryta biblickými postavami a sochami norských biskupů a králů. Přišli jsme právě včas, protože jednou za den - ve 13.00 hod, bývá v katedrále varhanní koncert. Našli jsme si ještě místo k sezení a poslouchali krásný koncert ve velmi majestátních prostorách.Neumím si velmi představit, jak to kdysi mohli postavit. Celé z kamene. Vnitřek katedrály je osvětlené velmi střídmě, okna jsou vyskládány barevnými sklíčky s biblickými motivy. Každou půlhodinu pouštěli 30 lidí do věže katedrály, odkud byl krásný výhled na město. Nakonec jsem jel jen já, protože výstup nahoru byl velmi strmý po 172 schodech. A dobře, že jsme tam všichni nešli, neboť schody vedly místy v úplné tmě, poloměr točících schodů byl 65 cm, tak to opravdu nebylo pro děti. Krásný byl i přístav, nová zrekonstruovaná přístavní čtvrť, kde ze starých dřevěných hangárů velmi vkusně vybudovali nákupní středisko s množstvím restaurací s posezením venku u kanálech. Druhou nejzajímavější památkou v Trondheimu jsou staré skladiště na kůlech, které jsou na břehu řeky. Už jsou nefunkční, ale fasády mají pomalované, tak to spolu s řekou vypadalo celkem fotogenický. Celkem mě zaujala informace, že v minulosti se Trondheim stal nejdůležitějším poutním místem severní Evropy. Na místo sv. Olafa přicházeli poutníci z celé Evropy, plavili se loděmi z Islandu, Grónska, Faerských ostrovů. Pro evropské poutníků se stal hrob sv. Olafa severním dílem na růžici kompasu  Řím byl na jihu, Jeruzalém na východě a Santiado de Compostela na západě. Chudí i bohatí poutníci putovali sem z Osla až 25 dní, většinou však všichni pěšky. Tato pouť byla i považována za zkoušku souladu s bohem, protože se putovalo přes divoké hory, lesy a řeky. Poutní cesta byla obnovena v roce 1997. Ale pěšky poutníci už nechodí.

Cesta Trollů

Je úchvatná cesta vysekaná do skal, má 11 serpentin a sklon 1:12. Aby bylo řízení auta zajímavější, téměř celá cesta je prakticky jednoproudá. Základ byl nepotkat auto na místě, kde se s ním nedalo obejít. Cesta přechází před 180 m vysoký vodopád Stigfossen. Nahoru jsme vyšli asi za 30 minut bez větších problémů. Problémy nastaly vlastně až nahoru, kde jsme se nemohli vejít do cesty s protijedoucím kolonou aut.Nahoru se nám podařilo odstavit na parkovišti a šli jsme si prohlédnout cestu Trollů svrchu. Odtud je pohled nejkrásnější. Koupili jsme si tu pěkného velkého Trolla do sbírky suvenýrů a vydali se dál směrem do doliny Valldal. Tolik jahod jsme ještě neviděli. Pro mírné klima se jich zde pěstují na obrovských polích celé plantáže. Byly právě na nich sběrači a děti majitelů si privyrábali tak, že jahody prodávaly ve stáncích u silnice. Další zastávka - příjemné přímořské město Alesund, vzdálené asi 60 km.Alesund leží na úzkém proužku poloostrova ve tvaru rybářského háčku. Většina lidí však nebývá v centru, ale na okolních poloostrovech a ostrovech. Ty se snaží propojit mosty s pevninou. Já zajímavé, že jeden z ostrovů, který má pouze 200 obyvatel, propojili až 3,4 km mostem. Určitě nerentabilní investice, ale v Norsku je podobných staveb hodně. Naším hlavním cílem bylo alesundské akvárium. Akvárium není velmi velké, je tu spousta větších či menších akvárií a nádrží. Zajímavé byly nádrže asi 10x15 metrů, ve kterých plavaly ploché ráje. Když plavaly kolem lidí, tak už asi čekali na potravu, vyčnívaly z vody své ploské hlavy. Největší atrakcí je však 4 mil.. l mořské akvárium s mořskými rybami, které měly možná do 1,2 metru. O 13.00 hodině mezi ryby přišel potápěč s měchem plným ryb a chobotnic, kterými je krmil. Pěkná "podívaná". V Alesundu, ale iv celém Norsku je docela běžné vidět starých lidí (babičky i dědů) voziacich se na malých elektrických vozidlech krytých střechou. Byl to docela vtipný pohled vidět tři asi 80-leté babičky uháňajúce po cyklostezce ve svých vozidlech.Jedním z posledních našich cílů byl nejznámější a nejkrásnější fjord v Norsku - Geirangerfjord. Strmými serpentinami jsme se spouštěli níže ani níže k němu.Zastavili jsme asi na půl hodinky na vyhlídce nad fjordem. Počasí bylo vrtkavé, jednou jsme byli v oblacích a neviděli jsme nic, o pár minut jsme zase viděli na krásný smaragdově zelený fjord. Měli jsme štěstí, viděli jsme i vodopád Sedm sester a při Geiranger právě kotvilo 5 obrovských výletních lodí. Fjordy přesto, že jsou úzké, bývají někdy až po svůj konec hluboké několik set metrů. Takže i obrovské lodě s velkým ponorem mohou jít kolem okraji fjordu tak, jakoby se dotýkaly svými boky brál nad vodou. Vypadalo to docela efektně, když tam byly v takovém úzkém fjordu napěchované tolik "lodiská". Samozřejmě, že jsme si udělali turistiku kolem fjordu. Našli jsme zde při cestičce velmi mnoho lesních jahod. Leuška náramně chutnaly a nestíhali jsme je ani sklízet. Na příkrých svazích nad Geirangerfjordem je lze vidět na útesech opuštěné farmy. Kdysi zde žili lidé, pásli statek po svazích. Domy si někdy i schválně stavěly v nedostupném terénu a přístupné byly vytažením na laně. Mělo to své výhody. Když chodili královští úředníci vybírat daně, tak si sedláci lana chytře jedli nahoru, a tak se vyhnuli placení daní. Jak jednoduché. Horší to měli s dětmi, neboť ty jim mohli z útesů popadat dolů. Tak když se šli hrát před dům, tak je uvazovali lany. Zastavili jsme se také v zábavním parku Hunderfossen. Je to zábavný park pro malé děti. Všechny atrakce tam byly pro děti tak do 8 let. Ideální pro nás. Všechno tu bylo už zdarma, takže nám zbývalo už jen obejít jednu atrakci za druhou. Já jsem si byl odzkoušet jízdu autem na elektřinu. Velmi ho tam propagovali. Bylo to dvoumístné auto, pěkně vypadající, s obrovským kufrem. Nejzajímavější však byl pohon na elektromotor. Auto na jedno dobití ujede 210 km, maximální rychlost 100 km / hod, 50 km / hod za 6 sekund - slušné zrychlení. Za noc se v pohodě nabije, ideální jako druhé auto do roboty, na nákupy atd.. Co bylo zajímavé, šlo úplně potichu, jen trošku hlučnější bylo při zpomalování. Tehdy se zapíná rotor a energii využíval na dobíjení baterky. Ptal jsem se, kolik to sežere elektřiny na jedno dobití - nevěděli. Prý to není v Norsku podstatné. Elektřinu zde mají velmi levnou 0,5-0,6 NOK / kW, čili kolem 0,07 €. Výborná cena. Elektřinu vyrábějí vodní elektrárny, takže se vozí vlastně zdarma. Tyto vozy jsou zvýhodněné i daňově.Neplatí se za ně daně, neplatí nic na mýtném, mohou jít i do zakázaných zón, mohou jezdit v městech v rychlých pruzích, které jsou speciálně využívány pouze autobusy a taxíky. Auto potřebuje minimální údržbu. Baterie vydrží 1000 nabití, čili cca 170.000 km jízdy. Což je dost. To auto mělo jedinou chybu, a to cenu, stálo 200.000 NOK (cca 27 500 €) je přece jen dost. Ale to je norská cena, u nás by se dalo koupit lze za polovinu.Ale tak u nás je zase mnohem dražší elektřina. Vždyť uvidíme za 10 let, možná to bude úplně normálně vidět takového auta na cestách. Ihned mi napadla malá vodní větrná elektrárna a s takovým autem se můžeme vozit zcela zdarma . Tolik našich zápisků z cest po Norsku. Bylo nám krásně. Viděli jsme kus světa, děti to zvládli na jedničku, technika nás nezklamala, vše fungovalo, jak mělo. Ještě pár týdnů bychom vydrželi. Boty máme toulavé, tak jsme od té doby absolvovali další cesty, ale o nich až někdy příště.

Adventure moto-turistika ve znamení Touratech

Cestovat se dá na tisíc způsobů, pěšky, či motorizovaně a mimo jiné i na motocyklu. Mototuristiky a zvláště adventure mototuristiky, si nachází v dnešní uspěchané době stále více příznivců. Stačí jen sednout na svou motorku a zanechat za sebou shon všedních dní.Jen tak brázdit cesty napříč krajinou nebo se vybrat rovnou na cestu kolem světa.Cestujeme za poznáním, za zážitkem a i když v tomto případě je motorka jen prostředkem, právě ten stroj může být tím správným náčiním pro dosažení cíle. Cestování je koníčkem nejednoho z nás. Objevovat nové země, poznávat místní lidi, jejich kulturu, tradice, zvyky, či jen tak vyrazit pryč ze všedních dnů vstříc dobrodružství.To a mnoho dalšího naplňuje srdce mnoha jednotlivců při dobrovolném opouštění domova.Můžeme si zvolit jakýkoliv dopravní prostředek, pro mnohé však právě motorka je tím strojem, který otevírá možnosti rychlého přesunu, neomezeného pohybu i mimo silnic a blízkého kontaktu s prostředím a domácími. Pro mnohé cestovatele je už samotná cesta cílem, za kterým se vyplatí vyrazit na dvou kolech. Avšak ani motocykly nescházejí z výrobních linek dokonale připravené na cestování.Navíc, každý preferuje jiný druh cestování a proto požaduje od své mašiny jiné vlastnosti než kdokoliv další. Nuž a pokud jde o přípravu motorky na cestování, všechny cesty vedou do společnosti Touratech.Touratech přináší inovativní řešení a produkty právě pro cestování na motocyklu.Outdoorové či sportovní výrobky pro vhodnou úpravu motocyklů této značky patří mezi špičku v celosvětovém měřítku Touratech. Pokud se podíváte na dnešní výrobní kapacity firmy Touratech, těžko uvěříte tomu, že tuto společnost založil pouze jeden člověk. Herbert Schwarz zřejmě ani netušil, když se v roce 1990 pustil sám ve svém bytě do výroby doplňků pro svou motorku, že se stane majitelem světově známé značky. Začátkem všeho byly hliníkové kufry a tripmaster IMO 200 T. Tyto produkty zapustili kořeny nově vznikající firmy a Herbert je úspěšně používal na svých cestách kolem světa. Koneckonců se všechny výrobky značky zrodily jako výsledek potřeby upravit motorku a vymazat tak její nedostatky.Láska k motorkám a cestování do vzdálených zemí je stále stejně velká jako před tím.I proto Touratech nabízí jen ty produkty, které se osvědčily v praxi. To však není vše, mnoho dílů je pokusných i na těch nejnáročnějších soutěžích světa jako extrémní závod Erzberg Rodeo či nejnáročnější rally na světě  Dakar.Dnes má Touratech v nabídce přes 5.500 položek zahrnujících díly na úpravu motocyklů, různé outdoor potřeby, specializované oblečení pro adventure mototuristiky a mnoho dalšího. Turistické sedačky pro výrazně lepší jezdecký komfort, hliníkové kufry, GPS navigace, mapy, vodotěsné tašky a vaky pro spolehlivý transport zavazadel, kvalitní odolné tlumiče a ostatní příslušenství je dostupné pro širokou škálu motocyklů. Touratech zároveň vyrábí originální produkty pro světoznámé značky jako BMW, KTM, Triumph, Husqvarna, Yamaha, Honda či Suzuki.

Výlet Karavany do Cannes přes Stelvio Passo

Je tomu už pomalu rok, co jsme se vydali na první cestu se  zapůjčeným Karavanem. Řekl jsem si, že naši cestu zkusím popsat a napíšu tedy můj první cestopis. Vystartovali jsme po obědě z Turca.  Na dálnici jsme zařadili pátý rychlostní stupeň a pustili jsme se směrem na Bratislavu, kde jsme naložili dalšího člena posádky, dokoupili potraviny a vydali se směrem na Innsbruck.Jelikož jsme byli dva páry, chlapi se mohli za volantem střídat. Ten co právě neřídil, si mohl pospat. Je to sice zakázáno, ale policisté nás naštěstí nechytili. Cestovali jsme celou noc a nad ránem jsme zastavili v Landecku. Chvilku jsme si odpočinuli a dále pokračovali směrem na Lago di Resia. Tam jsme si dali snídani s pěkným výhledem na věžičku. Po snídani a pěkné procházce jsme pokračovali směrem na Passo Stelvio-Stilfserjoch do nadmořské výšky 3000 mnm a užívali jsme si krásné panorama ze všech stran.

Těsně pod vrcholem sedla Passo Stelvio-Stilfserjoch jsme si udělali oběd s nádherným výhledem. V takových chvílích si vždy uvědomím, proč karavaningu tak miluji!V sedle Passo Stelvio-Stilfserjech začalo akorát pršet, tak jsme si ani neužili menší turistické centrum se stánky, které jsou plné suvenýrů, párků  a vařené kukuřice. Pustili jsme se rovně dolů a dosud lituji, že pršelo a nemohli jsme jet na kolech. Naší další zastávkou, i když neplánovanou bylo jezero Lago di Como,které vytvořily strmé svahy Alp a nasbírali dostatek vody. Jezero je tak velké, že svou rozlohou patří mezi třetí největší v Itálii a hloubkou 410 m patří mezi nejhlubší v Evropě.Jeho břehy jsou většinou strmé, skalnaté a vysoké.
Nezdrželi jsme se zde příliš dlouho, protože jsme se těšili na moře, protože byla polovina června. Pokračovali jsme směrem na Lecco přes Milán. Zastavili jsme asi 30 km směrem na Nice kolem půlnoci. Bylo cítit ve vzduchu krásnou vůni moře a šumění vln. Ráno jsme pěkně posnídali, někteří i vykoupali a pustili jsme se dále směrem na Monaco. Cesta podél pobřeží byla pomalá,ale zajímavá s občasnými výhledy na moře. V Monte Carlu byl menši problém s parkováním, už jsme se domnívali, že nic nenajdeme. V poslední chvíli jsme uviděli volné místo vedle Lotuse. Po pěkné procházce po Monte Carlu jsme si to zamířili do našeho apartmánu v centru. Na druhý den jsme si to zamířili do Nice a dále jsme pokračovali do cíle naší cesty Cannes. Našli jsme si pěkné místo2 metry od pláže a přitom jsme byli v centru města. Velmi se nám tam líbilo až na ceny v restauracích.

V Cannes to stále žije a centrum se vyplatí určitě podívat. Nepotřebovali jsme ani kemp 1 km od místa, kde jsme stali bylo servisní parkoviště pro karavany. Takže, doplnit vodu a vyprázdnit odpadní nádoby nebyl problém a dalo se platit kartou non-stop. Večerní posezení při vínečku bylo velmi příjemné. Po třech dnech na jednom místě nás to však začalo nudit a řekli jsme si, že bychom mohli ještě navštívit   něco nového. A tak se také stalo z Cannes jsme to zamířili do Itálie na cíp Porto Venere. Kamarád mi toto míst chválil, tak jsme dali na jeho doporučení.Zaparkovali jsme cca 1km od vesničky Porto Venere a dojeli jsme tam na kole. Je to malá vesnička, kterou navštěvuje mnoho turistů ale nemají místo pro parkoviště proto se musí parkovat trošku dál od vesničky. Kolo však není jediná možnost jak se tam rychle dostat, pravidelně jezdí i místní doprava.Cesta zpět byla už za tmy, romantická jízda. Uběhla rychle jako voda. Ráno jsme vyrazili a odpoledne jsme už byli v Rakousku na Neusiedlersee. A odtud to je domov už jen skok. V Sučanech jsme auto vyčistili a předali zpět do půjčovny.
 

Viktoriino jezero na motorkách

Dobrodružství kolem největšího jezera Afriky, 5000 km za 30 dní.Jelikož projekt byl častokrát odkládaný, nikdo nepředpokládal, že ho zrealizujeme.Opět jednou ztroskotal můj záměr konečně se usídlit. Důvodem je telefonát z Mnichova. Po šesti roční cestě kolem světa na motorce, jsem teprve chvíli doma, užívám si pohodu, když mi zavolá Herbert: abych se sbalil.  BMW nám dává novou 800-stovku, můžeme jít do Afriky. Viktoriino jezero čeká.Už delší dobu nám v hlavě vrtá myšlenka absolvovat cestu s předsériové modelem BMW GS 800, který jsme měli v Touratechu na testování. Dobrodružství kolem největšího jezera Afriky, 5000 km za 30 dní. Jelikož projekt byl častokrát odkládaný, nikdo nepředpokládal, že ho zrealizujeme. Profesionální filmový team, který nás na testovacích cestách provází, si mezitím našel jinou práci. Zůstali jsme jen my dva. Já a Herbert. Zatímco on bude testovat motorku v nejtěžších podmínkách, já se budu věnovat focení a filmování.
Hnědé řeky sahající až ke Kilimanjaro jsou jen optickým klamem

Ranní svit afrického slunce zalévá celý východní horizont. Náš cíl už není daleko.Přístav Mombasa v Indickém oceánu. Z letadla se nám naskýtá pohled na sněhobílé Kilimanjaro a jeho nejvyšší vrch Uhuru 5895 mnm Přes zelené pole a zdejší bujnou vegetaci se proplétají hnědou vodou zbarvené řeky. Později zjistíme, že je to jen optický klam. To, co považujeme za vodní toky, jsou zaplaveny území, kam se i my chystáme. Období dešťů tentokrát začalo velmi pozdě a v době našeho příjezdu ještě trvalo. Poslední čtyři dny pršelo téměř nepřetržitě.V minulosti si udělala Afrika špatné jméno hlavně kvůli AIDS, korupci, hladovění, ale i občanským válkám. Obecně se spojuje s nebezpečím a chaosem. Jen málo je slyšet o bezmezné pohostinnosti, která se dá zažít jen zde. Překvapivě, čím jsou lidé chudší, tím dříve se podělí i s tím málo, co mají. Afrika je extrémní, intenzivní a kontroverzní, ale v každém případě se ji vyplatí navštívit. Herbert je už léta fascinován černým kontinentem a stále se tam vrací. Je zde už po 19 krát.Na svých toulkách prošel 32 afrických zemí a více než 150 000 km. Spolu byl téměř 2 roky na cestách. Já měla na své expedici kolem světa po 10. měsících za sebou 17 zemí a cca. 35 000 km.


 Je dusno. Teplota 28 stupňů a vlhkost vzduchu 90% jsou pro nás Evropany přímo nesnesitelné. Ze zkušenosti víme, že na afrických hranicích vládne přehnaná byrokracie, korupce a zneužívání moci. A ještě k tomu jsme v zemi, která obsadila v celosvětovém žebříčku korupce pozici 114 z celkových 159. Keňský občan zaplatí měsíčně průměrně 16 x úplatek. Abychom se tomuto vyhnuli, chceme na celnici demonstrativně ukázat, že máme dostatek trpělivosti a ještě více času. Připraveni na nejhorší zažijeme milé překvapení. Celník nás přivítal bezstarostným, typicky africkým úsměvem: Welcom to Kenya.My a naše motorky jsou odbaveny rychle a bezproblémově a na cestu dostáváme malou pozornost, banány.


Mombasa byla zřízena v 11. století Araby a postupně se díky obchodu s otroky a slonovinou stala důležitým městem východní Afriky. Ještě i dnes zde žije podél pobřeží mnoho Arabů. Jsme ve městě. Bosí muži v roztrhaných kalhotách tlačí dřevěné káry plné kokosových ořechů, ženy s dítětem na zádech nosí těžké náklady na hlavách.Cesta je plná absolutně přetíženými místními mikrobusy Matatus, které se jen houpající prodírají přes chaotickou dopravu. Fasády domů jsou pomalované drenážní pestrými barvami a na nich září reklamní názvy: Beatiful Shop, Join Our Little World, Sonrisa Boarding School, Mummy 's Delight nebo Home of Cold Drinks. Vcházíme do malého obchodu koupit pár zelených kokosových ořechů. Hned vedle je kuřárna, kde muži bafkajú z vodní dýmky Sisha. Kouř s vůní jahod se šíří vzduchem. K tomu se žvýkají listy stromu Kathstrauch, nazývanými Mirra. Je to v podstatě velmi lehká droga, která má podobný účinek jako káva, nebo čaj a kouřením Sishu se její síla jen znásobuje. Nabízejí nám ochutnat jeden list. Chutná tak zvláštně sladko-kysele.




Jen 25 km odsud jsou bílé písčité pláže s kokosovými palmami u Indického oceánu.Kompa nás provede z ostrova Mombasa na pevninu. Absolutní kontrast. Zde již nejsou cihlové domy s plechovými střechami, ale chatrče poslepované z igelitových kusů, textilních pytlů a různých bedýnek. Části cesty jsou odplaveny nebo kompletně pod vodou. Domácí si jen vyždímá pantofle a brodí se po kolena ve vodě. Nad tím vším svítí luxusní hotel  New Vision Hotel možná jen jako jiskra naděje v této chudobě.
Mangové a avokádové stromy lemují prašnou cestu k moři. Jen co jsme rozložili náš stan na pláži, pustili se do nás místní opice. Netrvá dlouho a jeden drzý opičák nám uštědří nečekanou lekci. Ve zlomku sekundy otevře zip stanu a ukradne naši večeři, se kterou samozřejmě okamžitě spěchá pryč.

Cesta do Nairobi má téměř 500 km a ještě donedávna byla v katastrofálním stavu.Opravili ji Číňané a jako protihodnotu získali určité privilegia v nejdůležitějším přístavu východní Afriky. Na cestě se však stále pracuje. Jen co jsme se přiblížili ke staveništi, máme postaráno o zábavu. Krkolomné předjíždějící manévry domorodců a protijedoucí auta ve třech pruzích při běžné šířce silnice, nám dostatečně zvýší množství adrenalinu v krvi. Za posledních 160 km nebyla žádná čerpací stanice a tak sjíždíme do vesnice s posledními kapkami benzínu v nádrži. Okamžitě jsme obklopení domácími. Jsme zachráněni! Mají tu benzín.Pokračujeme v cestě na západ a země je stále zelenější a vrchovatější. Během jízdy uvažuji, proč se moje X-Challenge chová jaksi jinak, jak jsem zvyklá, když v rychlosti asi 50 km / h vletím do hluboké díry. Hrozná rána nevěstí nic dobrého. Co se stalo?Zlomil se tlumič a vytrhl s sebou i část kabeláže.V okolí není nikoho a my po prvotním zklamání a úvahách nad ukončením cesty zapojujeme do hry všechen náš improvizačním talent a pouštíme se do opravy. Jak se to vlastně mohlo stát? Vše vysvětlil až telefonát do Touratechu. Při hektických přípravách jeden z mechaniků ani netušil, že zaměnil originální tlumič pérování za vzorkový.Mezitím se nám podařilo dohodnout i s leteckou společností a nový správný díl přiletí do Mombasy už zítra. Přicházejí dva černoši a nabízejí nám pomoc. Ze stromu na okraji silnice usekli hrubší větev a opracovali ji tak, aby se dala použít místo původního tlumiče. Nový díl je po hodině práce vložen na své místo a stažen.Keňané za svou práci nechtějí nic.Jsme přece lidé, rádi jsme Vám pomohli. Rychlostí 10 km / h pokračujeme dalších 40 km. Je už tma, když rozbalujeme stan v bushi. Na další den musíme najít bezpečné místo pro 650-tku a zkonstruovat stoupačky pro mě na osmistovce, abychom se mohli vrátit spolu na pobřeží. Celá oprava nás stála dva dny, ale teď už můžeme pokračovat v cestě.


Blížíme se k rwandské hranici. Přes cestu jsou pásy s hřebíky a zastavuje nás policejní kontrola buďte opatrní tam v džungli Vás mohou unést I když toto varování neznělo zrovna přesvědčivě, neměli bychom to podceňovat. V r.1994 se Rwanda změnila na místo hrůzy. Za 100 dní bylo brutálně vyvražděno 1 milion Tutsiů a Hutovů, zatímco zbytek světa jen němě přihlížel. Další dva miliony uprchly ze své země.Statisíce žen bylo systematicky znásilňovano HIV pozitivními muži. Až po genocidě se mezinárodní svědomí vzpamatovalo. V napětí překračujeme hranice ve městě Rusumo. Rwanda je zemí tisíců kopců. Na cestě do hlavního města Kigali střídá jedna zatáčka druhou. Plně si to užíváme. Začíná se stmívat a před námi se objeví sopky Virunga. Zde žijí jedny ze 720 posledních goril na Zemi. Kdyby neměla každá z těchto goril svého osobního strážce, pravděpodobně by už dávno vymizely. Největší nebezpečí jim hrozí právě ze strany lidí, sběračů trofejí. Pytláci jim většinou useknu hlavu, ruce a nohy a pak je prodávají na černém trhu. Pro ​​nás je setkání s těmito jemnými obry jedinečným zážitkem. Hned ráno nás vezmou průvodci Francois a Eduard do mlhavého bambusového lesa. Dovedli nás až ke gorilí skupince, která si klidně seděla v porostu. Okouzlil nás vůdce skupiny. Při své výšce 175 cm váží až 250 kg. Jen si tam tak seděl a chroupal kousek bambusu. Gorily jsou čistí vegetariáni.Dospělý jedinec sežere denně 35 kg rostlin.



V provincii Gikongoro, na jihu Rwandy je pomník Murambi. 40 000 Tutsiů uprchlo do místní technické školy v naději, že je ochrání vláda před pronásledovateli. V noci z 21.dubna 1994 jich bylo vyvražděno 25 000, když je zasáhly granáty přímo ve školních třídách. Ti, co přežili byli zmasakrováni mačetami. Vrazi naházeli těla do masových hrobů. Množství dětí bylo pohřbeno zaživa. Vyzáblé Tutsi se zjizveným čelem je jeden z mála, který přežil.  Moje žena a mých 5 dětí jsou pohřbeni někde tady.  Každý den otevírá dveře na 24 třídách, kde jsou zakonzervované pozůstatky obětí této tragédie.Pohled na ně je šokující. Pokračujeme v cestě do Butare. Oba jsme ponořeni do hlubokých myšlenek. Rwandu vidíme jinýma očima.


Burundi je země plná kontrastů. Podobně, jako její severní soused Rwanda, je malá a hustě osídlena. Je vidět, že zde dosud neproudilo až takové množství finančních prostředků z rozvinutých zemí. I když každý kousek země je využíván, neumí tato země poskytnout 6,9 milionu. obyvatelům dostatek potravy. Scházíme přes vrchovatou zemi z 1800 mnm do 700 m. až k hlavnímu městu Bujumbura. Odtud se později vrátíme přes pole cukrové třtiny a bavlny zpět do Rwandy.Ve výšce 1500 mnm tvoří jezero Kivu přírodní hranici mezi Rwandou a Demokratickou rep. Kongo. Na první pohled se zdá být docela klidné. Je jedním ze tří jezer světa, kde se pod ním vytvořila obrovská bublina metanových o oxidových plynů a pomalu tiká jako časovaná bomba. Je to geologicky činné území a každou chvíli se tu může probudit sopka nebo dojít k zemětřesení. To by mohlo vést k tomu, že se plyn z hloubky 500 metrů uvolní ke hladině jezera a 2 mil.. lidí žijících na jeho březích se může udusit.

Pokračujeme po kamenité cestě kolem jezera. Voda sem během dešťů vymyla hluboké koleje. Pokaždé, když procházíme přes dřevěný most, doufáme, že přední kolo nesklouzne mezi dva kmeny. Afričané ukrytí pod pestrobarevnými deštníky se na nás z dálky jen usmívají. Naštěstí jsme si našli opuštěnou budovu s přístřeškem, pod kterým jsme si rozložili stan. Po celém dni v neustávajícím dešti je to pro nás jako vykoupení. Rychle rozvěsit mokré věci na mříže okna. Opodál stojí bosé dítě zahalené jen v hadrech. Ticho nás sleduje. Déšť v noci nepřestal a vytrvale bubnoval na střechu. Na svítání obklíčili náš stan domorodci a rozhlíželi si Mzungus (přátelské označení bělochů). Když jsme na benzínového vařiči uvařili čaj, považovali nás za čarodějů. Mladí Jean-Baptist mluví lámanou angličtinou a tak nám pomáhá komunikovat s domácími. Začali jsme balit, když Herbert zjistil, že mu chybí bunda do deště. "Někdo ji musel ukrást! Nutně ji potřebuji, musíme ji najít! "Herbert následuje Jeana Baptiste a za ním zástup dětí. Já zatím dávám pozor na věci. Vrátil se po hodině as bundou: "Šli jsme z chatrče do chatrče a ptali jsme se, jestli někdo neviděl něco podezřelé. Došli jsme až k cihelně. Tam stál muž v roztrhané košili zabořený až po hruď v bahenní jámě. V ruce držel mou bundu. Byl na něj takový smutný pohled, že mi ho až přišlo líto. "Na tvářích domácích bylo vidět úlevu, že vše dobře dopadlo. Při odchodu na nás mávali a drželi palce nahoru. Uganda už není daleko.


 Stmívá se a my máme konečně za sebou všechny hraniční formality. Nejvyšší čas najít si místo na spaní. Rozhodli jsme se jednoduše zaklepat na nejbližší dveře a zeptat se na možnost rozložení stanu v zahradě domu. Samozřejmě zněla odpověď.Dveře ve zdi jsou ale tak těsné, že musíme odmontovat naše hliníkové kufry Pokorný.Fabian a jeho rodina vedou jednoduchý život. Jejich kuchyní je ohniště na hliněné zemi, koupelnou plastová nádoba za chatrčí. Vodu používají jen dešťovou. Klíče k latríně v zahradě jsou v baru, který provozují domácí a tak si vydělávají na živobytí. Až do časného rána nám vyhrává hlasitá hudba. S 30% podílem je Uganda největším producentem banánů na světě. Zpocení muži převážejí na svých polo rozsypaných kolech až sedm stohů banánů na tržiště, které jsou vzdáleny mnohdy i několik dní cesty. Zvědavě se ptáme jednoho domorodce kolik váží jeden stoh asi 30 kg! A kolik dostaneš za jeden stoh? 5000 ugandských šilinků,což jsou v přepočtu asi 2 eura.Plně naložené kolo takto váží víc než celá BMW 800 GS. A ještě k tomu, když jsme se dozvěděli, že brzdy na těchto starožitnostech prakticky nikdy nefungují, dobrovolně jsme se rozhodli při střetu s těmito Kamikadze na 2 kolech obcházet je z velké dálky.


 Čím více se blížíme k Mount Elgon, tím je země zelenější. Těžké bouřkové mraky se neohroženě blíží k 4321 m. vysoké sopce. Kapky na sebe nenechaly dlouho čekat.Během několika minut se cesta mění na mazlavou a kluzkou hmotu. Střídavě ztrácím kontrolu nad předním nebo zadním kolem. Udržet motorku v přímém směru je prakticky nemožné. Nemá smysl pokračovat. Přisedneme si k domácím, co sedí pod akácií a čekají, až to přejde. Sledujeme auto, jak se snaží vydrápou nahoru kopcem.Skončil v příkopu. Do vytahovacích prací se zapojilo množství domácích. Bosí se zapřeli do lana a vytáhli auto až na vrchol. Herbert to chce také vyzkoušet.Podařilo se mu dojít do poloviny stoupání. Domorodci se mu snaží pomoci, ale táhnou jej do všech stran najednou a on padá. Bere to s humorem, poplácání po rameni, smích. Někdo nám řekl, že nedaleko odsud pršelo ještě víc. Vzdáváme to a rozkládáme náš stan přímo před očima zvědavců u řeky. Přefiltrovali jsme si vodu z níž vaříme polévku. Černoši neustále přicházejí a odcházejí. Ptají se stejné otázky: Odkud přicházíte? Kam jdete? Kolik máte dětí? Kolik máte roků?  Na rozloučenou nám každý popřeje hodně štěstí. I když je cesta na druhý den trochu sušší, dalších 100 km ke keňským hranicím se prodíráme hlubokými loužemi a blátivými úseky.


Na malém hraničním přechodu v suam při vyplňování formulářů poznávám téhož celníka, který mi v roce 2001 chtěl naúčtovat všimné ve výši 250 dolarů. Dnes jsou na stěnách celnice rozvěšené tabule: END CORRUPTION  konec korupce.Po pasové kontrole se nás zdvořile zeptali, zda jsme spokojeni s odbavením a zda máme nějaké nápady, jak by to mohli zlepšit. Nechce se mi věřit, že za těch pár let se to tak změnilo.Naši poslední noc v Africe strávíme ve stanu na červeném písku pod starým stromem baobab. Obloha je čistá a jasná. Ráno pokračujeme zpět do Mombasy. Vedle nás procválá stádo zeber. Ještě dlouho se po nich víří prach Savany. Já si zatím ukládám do paměti ty nejkrásnější momenty. Nikdy na ně nezapomenu.




Keňa, Tanzanie, Rwanda, Burundi a Uganda nabízejí široké spektrum kulturního, ale i dobrodružného vyžití. Najdete zde: bílé písečné pláže, široké savany, sněhem pokryté pohoří, jezera, pouště, ale i džungli. Východní Afrika má dvě období dešťů. Nejlepší čas na vycestování je od prosince do března a od července do října. V Keni, Tanzanii a Ugandě se dorozumíte anglicky, ve Rwandě a Burundi francouzsky. Vízová povinnost závisí na národnosti a politické situace.


 Exotické ovoce a zelenina se dají koupit velmi levně na okraji cest. Doporučujeme ochutnat čerstvé džusy z odstavených ovoce. Ubytovací zařízení nabízejí i běžnou evropskou stravu. Pijte jen lahvovou vodu. Kempování je možné i na divoko, ale hlavně v Burundi a Rwandě třeba počítat s množstvím zvědavců.


Hlavní tahy jsou většinou zpevněné, ale ne zrovna v nejlepším stavu. Tanzanie nemá asfaltovou cestu z východu na západ. Prašné cesty po deštích jsou nesjízdné.Očekávejte prašné, rozbité silnice s dírami, ale i vyjetými kolejemi a roletami. Carnet des Passages je povinen při dovozu motocyklu do Afriky. V některých státech se platí silniční daň, nezahrnuje však motocykly. V Keni, Tanzanii a Ugandě se jezdí na levo, ve Rwandě a Burundi na pravo. Doporučujeme používat vymývatelné vzduchové filtry a nést si s sebou běžné náhradní díly a sadu na opravu defektů.  

Skotsko na motorce

Setřela jsem pavučinu ze staré, ošuntělé mapy Skotska, kterou Herbert našel na půdě a zasunula jsem ji do přihrádky Tankvak. Trasa, kterou předtím vyznačil vybledla, ale byla rozpoznatelná. Chtěli jsme ji následovat. Na motorce, která tehdy vlastně ještě nebyla, alespoň ne oficiálně.Herbertovi se podařilo to, o čem mnozí sní. Jeho vášeň k cestování na motorce úspěšně proměnil na práci na plný úvazek. Jeho dítě se jmenovalo Touratech. Ve Schwarzwaldu pracovalo 198 motocyklových nadšenců pocházejících z 18 zemí na zdokonalení praktických řešení a detailů pro všechno, co je zapotřebí, aby bylo možné na motorce jezdit co nejdéle. V Streetline laboratoři vymýšleli technici nové díly pro nezvyklé BMW R 1200 RT. Při hledání vhodného místa pro test nových doplňků, skenuje Herbert v hlavě virtuální mapu světa a zůstává viset při Skotsku.  Podruhé na silnici: Německo - Francie - Lake District. Kvůli zkratce točíme kilometr po kilometru po monotónní asfaltové silnici M6 od Doveru až po Windermere. Obraz z cesty se jeví v pořadí: černé jezera lesknoucí se v světle fungující do očí jako alobal, skrčené domy ze šedého kamene, sluneční skvrny na zelených kopcích, bílé klubíčka ovcí na fialové planině, úzké a strmé stezky, které se stáčejí zatáčku po zatáčce do strohé samoty Cumbrian Mountains.

Gretna Green

Když jezdili poštovní kočáry z Londýna do Edinburghu, byla Gretna Green první vesnice ve Skotsku do níž zavítali. Přes 200 let se chodili do kovářské vesničky oddávat mladí lidé. Bez povolení rodičů se zde mohli čtrnáctiletí chlapci oficiálně ženit s dvanáctiletými dívkami. Skotské zákony umožňovaly uzavřít manželství jakmile byli na svatbě přítomni dva svědci. Naštvaní otcové se do poslední chvíle snažili všemožně sňatkům zabránit. Dnešní Gretna má už jen málo z tehdejší romantiky, takže jedeme dál na západ.

Mull of Kintyre

V roce 1977 běžel v rádiích hit Mull of Kintyre. Po rozpadu skupiny Beatles utekl Paul McCartney se skupinou Wings do malého studia na poloostrov Kintyre, aby opět se věnoval hudbě. Herbert chtěl k tomuto výběžku bezpodmínečně jít.Kuriozita: I lidé z britské filmové cenzury byly hotovi z toho, když si lépe prohlédli poloostrov Kintyre na mapě a uviděli nuže obrysy lehce ztopořeného penisu. I to byla inspirace k napsání Mull of Kintyre. A proto nesměl v žádném filmu v Británii stát kterýkoli mužský pohlavní orgán strmější než se sklání daný poloostrov ke Skotské pevnině.Bohužel bouře kříži naše plány a tak nemůžeme putovat po Herbertově stopách z minulosti. Chtěli jsme vystoupit na vrchol zdejší hory a hodit pohled na severní Irsko.Island Hopping (skákání ostrovy) je taktika, kterou jsme utíkali před černou stěnou mračen, která nás stále ohrožovala. Ze Skotské pevniny na ostrov Arran, odtud na Kintyre k Isle of Mull, zpět na pevninu a nahoře na Skye.

Hry Highland Games v Glenfinnan

Břehy Loch Shiel jsou stejné jako jarmark: z malých stánků kde se prodává lepkavá cukrová vata, prase na rožni rotuje nad horkým grilem pivo teče proudem. Nevázaná atmosféra. Silní muži s rameny jako pivní sudy a stehny jako sudy na whiskey si měří síly na louce přeměněné na arénu. Jsou vysoce koncentrovaní. Diváci napjatě sledují disciplíny těžké váhy,přeložení kmene stromu, vzpírání kamenů, házení kladivem.Dívky před přísnými rozhodčími tančí tradiční skotské tance. Hráč na dudy fouká s nateklou krční tepnou, zatímco si šedovlasý rozhodčí dělá poznámky.

Severní část Highlands:

 Drsný západ, něžný východ Grandiózní kulisa hory Eilean Donan, která tiše trůní nad tmavým jezerem Loch Duich, mizí ve zpětném zrcátku. Před námi leží nejdivočejší kus Skotska, robustní západní pobřeží. Opuštěné ulice vedou k zuřivému moři. Prostá krása: duha se táhne přes větrem ošlehanou rovinu se zakrslými borovicemi a bodláčím.Cestou k útesu Dunnet Head, nejsevernějšího cípu Velké Británie, se země zjemňuje.Zamračený den je však bez větru. Je to čas na piknik, ale ne pro nás. Hladové komáři nás napadají po tisících. Je srpen, období kousání. Naše krev, která v porovnání s tou skotskou ještě nechutná po whiskey, přichází samičkám vhod při produkci vajíček.Vyudit se v kouři ohniska, chemické pochodně, přilby ponechány na hlavě, tuhé kouření, to jsou obranné strategie, které odmítáme. Zdá se, že vypití velkého množství tvrdého alkoholu způsobuje, že malé komáři při zapíchnutí umírají na otravu alkoholem. Díky tomu máme do rána klid.Angel Share nám ukazuje cestu do Glen Ord. Voda života, která se pálí v tomto lihovaru je jedinečné pivo zvané Singleton. Plochá láhev, která je jako stvořená pro uložení do kufru na motorce, nás provází k monolitu na A 68. Na hranici mezi Skotskem a Anglií Herbert říká:  Teď už vím, jaký motocykl jsem si přál před třiceti lety.




Skotsko je zelená krajina, avšak prší zde během všech čtyř ročních období. Třeba se přizpůsobit stále se měnícím podmínkám. Déšť, mlha a občas vykoukne i slunce.Kdo však hledá krajinu s výrazným charakterem, určitě se se zdejším počasím hravě vypořádá. Jemné kopce východní vysočiny dávají zemi jistý přívětivý obraz naproti drsnému západnímu pobřeží, kde najdete hluboké fjordy, tajemné rašeliniště a rozeklané hory.Skotové mají svůj charakteristický smysl pro humor, což je vzhledem k pochmurné podnebí překvapivě pozitivní rys. Jsou přátelští, ochotní a hrdí na své kulturní dědictví.
Byla by škoda jít do skotská a neohlédnout si pořádně alespoň jeden zachovalý středověký hrad, klasické hry Highland Games a neochutnat místě pivo.Skotská kuchyně je jednoduchá a výživná. Typický jídelníček může vypadat například takto: kaše a jelito na snídani, haggis  vnitřnosti vařené v ovčím žaludku, na oběd, čaj a koláče na odpolední svačinu a uzená treska na večeři. Vše zakončeno skleničkou whiskey.



Ubytování najdete ve všech větších městech jakékoliv kategorie a v jakýchkoliv cenových relacích. S ubytováním to bude horší v odlehlých končinách. Naleznete zde také krásné kempy, ty však kvůli počasí využije asi jen někdo s dobrým vybavením. V noci zde může být pořádná zima a v červenci a srpnu si na vás zgustnout komáři.


Jízda na motocyklu pozor je třeba si dát hlavně na používání správné strany cesty. Pokud budete nepozorný velmi snadno se ocitnete v protisměru. V odlehlých krajích jste v přírodě doslova sami se svým motocyklem. Proto je dobré natankovat a najíst se vždy když se naskytne příležitost.
Podmínky pro jízdu mohou být buď to velmi dobré nebo naopak velmi špatné. Zatímco zkušení motorkáři se na úzkých odlehlých cestičkách dobře pobaví, nezkušení mohou zase rychle přijít k nečekanému úrazu. Dobytek a ovce se zde často volně pohybují i ​​po silnicích.

Jako vyrazit na mototuristiky

Existuje množství způsobů jak se vydat na vysněnou dovolenou, či snad na cestu kolem světa. Jednou z možností je trošku netradiční mototuristiky.Ne, nebudeme se bavit o hlučných přehnaně rychlých strojích, řekneme si něco o pohodlných, komfortních motorizovaných turistech na dvou kolech.

Mototuristiky po slovensku? Po světě!

Proč vlastně mototuristi opouštějí jistoty čtyř kol? Neznalí věci tomu jen těžko porozumí. Vystavit se nepřízni počasí a být odkázán na milost přírody to mohou asi jen blázni. No každá mince má dvě strany. Umíte si představit ten úžasný pocit, když na vás vykoukne po mlhavém ránu syté slunce? Když se do vás opře veškerá síla slunečních paprsků, když ucítíte svěží závan zvířených vůni květů, když vše nehmotné vnímáte přímo a ne jen zpoza oken, tehdy těch pár dešťových kapek na průzoru přilby začnete vnímat jako další plus. Všechno je rázem úplně jiné ​​jste tu jen vy a příroda kolem.Od mořských pláži v Chorvatsku, přes nejvyšší Alpské průsmyky. Po širokých kvalitních dálnicích, zda rozbitých cestách mimo civilizaci, vhodný motocykl vás do cíle přivede kamkoliv a vy si pak pouze slastně promítněte v mysli zážitky, které se do hlavy vryjí na celý život. Vždyť co může být krásnějšího než lahodně splynout se samotnou cestou, tu a tam zastavit bez obtěžování kdekoliv podél zvolené trase a hlavně netrávit zbytečné hodiny tam, kde nechcete, v zácpách. Na motorce všechno patří vám, hlavní ta nejcennější komodita, čas.

Turistické motorky

 Mototuristiky však není jen samotářský koníček. Moderní turistické motorky poskytují dostatek pohodlí i pro jemné spolujezdkyně. Kufry odnesou vše co je třeba a do hotelů, či penzionů zavezou všechny potřebné věci osobního použití. Cestování na motorce už dávno není spartánská záležitost, kde si musíte věci odepřít. Právě naopak, toto cestování vám otevře kopec dveří.Největší otazník však visí nad kapitolou bezpečnost. On vlastně visí jen nad hlavami těch, kteří k mototuristiky nikdy nepřičichli. Technologie pokročila. ABS, adaptabilní xenonové světlomety, elektronicky ovládaný podvozek, který se sám přizpůsobí jízdním podmínkám, kontrola trakce, různé režimy chodu motoru a mnoho dalších integrovaných systémů pečujících o vaši bezpečnost je součástí moderních motorek.Vždyť takovou výbavu, aktivně se pečující o vaše bezpečí, nenajdete ani v mnohonásobně dražších autech.Skutečně stačí opustit uzdu své fantazii a zahodit strach z neznámého. Proč neokořenit každoroční dovolenou u moře čímsi nevšedním. Proč se nevydat na své oblíbené pláže právě na motocyklu. A proč nezajít ještě dál? Benátky, Miláno, Paříž, Lisabon nebo rovnou exotické safari v Africe. Odpočinek je blízko a na motorce ještě blíže. V další části si povíme něco o samotných, turisticky zaměřených, motocyklech.